Když nemůžeš, tak přidej… nebo ne?

Nevím jak vy, ale já osobně mám pocit, že dobrý den je takový, kdy samozřejmě, že se nestane žádné neštěstí, nepotkám blbce, neujede mi tramvaj před nosem, nevzteká se mi dítě při každém přebalování, ale taky musím splnit ještě jednu důležitou podmínku – musím toho hodně stihnout! Je dobrý den opravdu jen takový, ve kterém jsem i hodně efektivní?

Dnes ráno na mě v té mé instagramové sociální bublině vyskočil motivační citátek „You don’t have to be stressed or busy to be important – nemusíš být ve stresu nebo zaneprázdněný, abys byl důležitý”. Hm, to se mnou souzní. Poslední dobou ze všech stran slýchám „nemám čas, nestíhám, není kdy a musím tohleto a támhleto”. A já si tak říkám, opravdu? Není to přece jen o prioritách? Není to o tom, co upřednostním? Není ta kouzelná formulka
nemám čas” spíš vhodnou berličkou pro „děkuji, nechci”?

Za fotografie u tohoto článku vděčím šikovné Evče Langrové

Jsou věci, které nás baví více a které méně. Pokud někdo miluje psy a jsou mu parťáky, kdy naposledy řekl, že neměl čas je vyvenčit? Ti, co rádi chodí na pivko na zahrádku nebo na kafíčko do kavárny, kdy naposledy řekli, že to nestíhají? Holky s gelovýma nehtama, melírem či zahuštěnýma řasama, kdy jste naposledy řekli, že nemáte čas na vaši údržbu? Maminky s dětmi, kdy jste naposledy svým ratolestem sdělili, že nepůjdete na zmrzku, protože na vás doma čeká kupa prádla na žehlení? Zkrátka a dobře já si myslím, že pro to, co dělá člověka šťastným a spokojeným, si čas najde. A je úplně jedno, jestli to jsou nové nehty, ranní běh, kafe s kamarádkou, kontrola nových postů, procházka parkem. Každý máme ty naše drogy jiné a je to tak v pořádku. Pokud nás to dělá šťastnými, myslím, že i nevědomě se snažíme, aby právě tyto aktivity tvořily naši rutinu, aby byly naším denním chlebem.

Zkusme příště ještě jednu věc – zkusme v oné formulce „nemůžu, musím ….“ (doplňte dle libosti), použít nemůžu, protože chci ….“:

  • „Promiň, Luci, nemůžu se potkat, musím pracovat na zahradě. Luci, nemůžu, protože teď chci pracovat na zahradě, přináší mi to radost.
  • „Dneska ne, musím po zednících umýt koupelnu.“ Dneska ne, chci to tu uklidit, ať to tu mám hezký a cítím se tu líp.
  • „Nemůžu do kina, chci být s mým klukem, kterýho jsem přes týden neviděla.”
  • „Nemůžu s tebou na procházku, umírá nám pes a chci teď každou volnou chvíli trávit s ním.”
  • Kláro, chtěla bych to naše nakupování zrušit, chci si odpočinout, nezlob se. Ráda se potkám třeba příští středu?

Jak vám ty věty zní? Provokuje vás to? Obáváte se, že by byly nemile přijaty? A je to tak úplně váš problém? Je samozřejmě důležité, jak jsou formulovány. A pokud je používáte příliš často a ideálně na poslední chvíli, možná se ocitnete na seznamu „těch sice zvaných, ale nikdy nepřicházejících“. V překladu těch, na které není tak úplně spoleh. Užívejte je tedy s rozvahou a laskavostí.

Doporučení z mé praxe závěrem aneb jak to vše do jednoho dne vměstnat:

  1. Seznam toho, co opravdu musím (pracovat, přebalovat, zaplatit složenky atd.)
  2. Seznam toho, co mi dělá radost
  3. Seznam toho, co dělá radost těm, které mám ráda
  4. Pokus o kombinaci těch výše zmíněných věcí, které musí být daný den hotové nebo se já rozhodnu, že je chci daný den podniknout.
  5. Pokud by aktivity z bodu číslo jedna převažovaly, neklesejte na mysli, mnohdy jsou ty z bodu číslo dvě a tři realizovatelné během překvapivě krátké doby – pár pozdravů slunci zvládnete během pěti minut stejně jako vypít si v klidu teplé kafe za poslechu oblíbené písně či napsání krátké textovky kamarádce, kterou jste už dlouho neviděli, ale často na ni myslíváte.

Tady a teď

Žijme přítomným okamžikem, vychutnávejme přítomnost a nelpěme přespříliš na budoucnosti a minulosti. Všemi směry omílené fráze, nicméně co opravdu znamenají?

Po více než třech měsících otvírám word a chci se vypsat. Mám přesně 70 minut, možná méně, více určitě ne. Honem honem, ještě to prádlo doklidit, nádobí do myčky, pozhasínat, udělat si čaj.. počet minut neúměrně klesá. Po třech měsících cítím touhu psát. Žij tady a teď.. hmm, cítím z té naléhavosti neklid.

Po třech měsících jsem to stále já, avšak přeci jiná. Stále je mi třicet, stále mám ráda detaily, krásno a rádoby hluboké myšlenky. Stále jsem na mateřské, ale tentokrát tu už nesedím s břichem v zenovém klidu, lesknoucí se domácnosti, ale bez břicha. S dítětem na procházce. Tedy v kočárku na procházce. V domácnosti s povalujícími se plínami. Na mém stole, kdysi mém místu klidu a snění, se počítač už musí dělit o místo s přebalovacím pultem. Časy se mění. Čas plyne jinak. Nyní má oněch 70 minut diametrálně jiný význam. Chci stihnout všechno.. jde to? A opravdu toho musím stihnout hodně a být tak v mých (pouze?) očích efektivní, abych den mohla označit za dobrý? Znamená stihnout hodně „pouze“ celodenní péče o dítě? Počítá se tam i vaření, procházky, pošta, nákup, doktoři? Nesedím už na gauči u toho kafe příliš dlouho? Dělá mě méně efektivní to, že když ten malý člověk v kočárku právě spí, nejedu dál, nevyřizuju maily, nemyju nádobí, ale sednu si, usrkávám čaj, čtu si, a nebo jen tak zírám?

Tyto a další otázky mě napadají dennodenně. Jedna plošná pravda asi neexistuje. Myslím, že vše si tvoříme v hlavě, alespoň já to tak mám. Jako perfekcionista mám toto období zkrátka těžší, chci stihnout všechno, v nejlepším možném provedení, elegantně, levou zadní, být na všechny milá a ke svému dítěti 24 hodin denně trpělivá.. i o půlnoci, když se vzbudí přesně 50 minut po tom, co já usnu. Vím, že to nejde, ale stejně, to dítě uvnitř mě to chce. Hned.

Po třech měsících dobíhání tramvají s kočárkem na poslední chvíli, psaní omluvných esemesek oznamujících náš pozdní příchod, po častých diskuzích s mým mužem o mých sklonech k maximalismu se sama vědomě rozhoduju zvolnit. Ovšem už se samotnou definicí zvolnění mám problém. Nebudu si plánovat cvičení, nákup, vaření, vyklidněnou procházku, složení pěti praček prádla na jeden den. Odmítnu kafe s kamarádkou, když už dopředu vím, že bude stresující vše zorganizovat a kojit na veřejnosti zatím nechci. Dám si pozor na to, že se kvalitně najím, čímž předejdu zhltnutí Studentské pečeti během dvaceti minut po tom, co mě na procházce opět přepadne ten starý známý vlčí hlad.  Budu říkat ne. Vytrvám. Vytrvám i ve chvíli, kdy mi stará známá napíše, že se jí zrovna uvolnilo místo na setkání a je kousek ode mě. Ve chvíli, kdy nejistě pohlídnu do prázdného kalendáře se jej zkrátka nebudu snažit na poslední chvíli zaplnit jen aby se neřeklo. Nebudu psát pěti lidem, se kterými si už měsíce slibujeme, že zajdeme na kafe, jen abych náhodou nebyla jedno dopoledne sama. Prostě zkusím ony chvíle vědomě prožít.

Tady a teď. Sama, tedy s prckem v kočárku. Zkusím vydechnout neklid a vdechnout klid. Tady a teď. Jak se tváří? Jak mu asi je? Proč se usmívá? Lehnu s ním na deku a kouknu se na svět z jeho úhlu pohledu. Tady a teď. Není nutné letět do obchodu hned, když mi pípne slevová esemeska, není nutné dělat doma mrazákové zásoby. Tady a teď. Dotknu se ho. Přivoním k němu. Tady a teď Ti jsou tři měsíce a už nikdy nebudeš mladší. Tady a teď jsme jen my dva a je na nás (zatím spíš na mě), jaký si ten den uděláme. Tady a teď se tu spolu můžeme smát a nic nemusíme. Tady a teď nám nic nevezme.