Díky za každou novou nevyžádanou radu

„No já teda nevím, ale když sedí v restauraci a děti mají v koutku vedle, neměli by na ně jako dávat pozor?“

„A co jako dělá její chlap, když může ve všední den s ní po plavání vysedávat na kafíčku?!“

„Hele a už si ty kila shodila? Jde to těžko, viď…“

„Ty si jen zaděláváš na problém, zvykne si na to na to vaše nošení a už si neodpočineš!“

„Ta je vystylovaná, ta bude určitě úplně blbá!“

„Vy si necháte dovézt jídlo? Jo tak to asi máte dost peněz, viď. To my s tátou celej život šetříme a stejně musím zvládnout vařit.“

Přiznejte se, kolikrát jste se přistihli v těchto zdánlivě nevinných soudech. Já mnohokrát. Nejsem za to šťastná, ale aspoň to dělám v duchu. Většinou. A sekundu po nevysloveném soudu hned následuje mé vnitřní sebepeskování: „Lucie, nemůžeš ty lidi přeci soudit!“ Ano, nemůžu, ale stejně to dělám. Asi jako 99% populace. Co s tím?

P1120006
Nebylo by nám krásně bez všech těch jednolitých a unáhlených soudů?
P1120007
Létali bychom si v tom našem časoprostoru …

Jako kouč své klienty zásadně nehodnotím. Samozřejmě mi mnohdy ten brouk expert v hlavě naskočí, vždy se ale snažím udržet bdělou mysl (tzn. být přítomna v daném okamžiku), daný moment identifikovat a následně se s broukem expertem rozloučit. Povětšinou se mi to daří. Přirovnala bych to k meditaci – jestli praktikujete jógu, určitě znáte ten pocit, když se Vám hlavou v úvodu hodiny honí všechno možné i nemožné – v tom kolotoči

mail od šéfový, který mě vytočil, dárek pro mamku k svátku, nakoupit na večeři, nezapomenout děti přihlásit na keramiku, nezapomenou zaplatit fakturu úrazovýho pojištění, co tím sakra myslela??!, budou tam tu dlouhou sukni ještě mít?, jak dlouho už jsme neměli sex?, vidí všichni ten beďar pod nánosem super drahýho krycího make upu?

se nevím jak Vám, ale mně ne vždy daří soustředit na mé třetí oko. To, které není vidět. To, ve kterém prý sídlí intuice.

Kouč by opravdu neměl hodnotit či podsouvat žádné své vlastní názory. Klient je většinou natolik kompetentní, aby si na mnou dobře kladené otázky dokázal odpovědět sám a svůj názor si utvořil či vytříbil. Ano, mnohdy slýchám (a také občas sama pokládám) otázku „Co si o tom myslíš?“, je ale potřeba se nenechat nachytat. V těchto případech se klientů ptám na to, k čemu jim můj názor bude, jelikož tím se máme možnost někam dostat. Někdy potřebují pomoc, někdy odbornou radu, jindy utěšit, podpořit, nebo zkrátka slyšet něco jiného, aby se ve svém názoru utvrdili.

Během koučování vedu klienty také k tomu, aby ideálně nehodnotili ani sami sebe. Vím, pro mnohé z nás mně zahrnujíce je to částečná utopie, nicméně pokud bychom toto všichni dokázali, svět by byl růžovější, laskavější a plynul by dle mého názoru přirozeněji – bez zbytečných soudů mířených k nám samým ale také k okolí.

Kde vlastně ta nutnost hodnotit pramení? Můj názor je takový, že je to z nedostatečného zájmu o sebe samé. Je velmi jednoduché se zabývat ostatními, za které neneseme žádnou zodpovědnost. Těžší je však u nás samých jít do hloubky. Nabízí se však také druhý úhel pohledu – proč nás vůbec hodnocení někoho jiného tolik vzrušuje? Vždyť nám může být úplně ukradené! Toto je zajímavé – pokud budete v těchto situacích opravdu bdělí (rozuměj vytvoříme souhrn situací, které nás lidově řečeno vytáčí), máme šanci se dozvědět zajímavé věci o nás samých. Jistě jste se i vy setkali s tzv. zrcadlením – tu naši mnohdy námi neznámou Achillovu patu nám zprostředkuje někdo jiný. My danou vlastnost pak sledujeme u něj, ale ve skutečně se díváme v zrcadle na nás samotné.

Zcela se hodnocení ve svém životě stěží vyhnete, je však šikovné mít po ruce nástroje, s jejichž pomocí můžete udělat krok vpřed.

Co tedy dělat? Mé doporučení je následující:

  • Sebeuvědomění – Nachytejte sami sebe při hodnocení.
  • Proč? – Zeptejte se sami sebe, proč se v daný moment k hodnocení uchylujete.
  • Co si z toho můžu vzít? Nezrcadlí mi daná situace nějaké mé téma?
  • Nechte experta brouka jít.

Vím, že poslední bod je obzvláště jednoduchý, že? Mně osobně pomáhá si z experta brouka nedělat nepřítele („Proč jsi sakra zase tady?!“), ale spíše parťáka („Aha, tak jsi měl zase navštívil, to jsi hodný, teď zas můžeš jít a určitě se uvidíme brzy.“).

Pro zajímavost je možné si situace, ve kterých sami sebe přistihnete hodnotit, zapisovat – možná se Vám podaří najít zajímavé společné jmenovatele (např. když jste ve stresu či na někoho naštvaní, nebo když jste podráždění ze soudu někoho dalšího směrem k Vám).

Tento článek si dovolím uzavřít  slovy laskavého Dalajlámy:

113e3a16afe7c07f87621ad0aebc42c3

 

Vymezuji se, vymezuješ se, vymezujeme se

Říkat otevřeně, že s někým nesouhlasím a vyjádřit tak svůj odlišný názor pro mě bylo vždy obtížné. Pracuji na tom nicméně už delší dobu a dovolím si říct, že jsem ušla už velký kus cesty. Konflikty (ano, už jen fakt, že toto vnímám jako konflikt, je zajímavý) jsem nikdy nesnášela dobře, psychicky ani fyzicky, vždy jsem měla spíš tendenci se jim vyhýbat a v hlavě si to tak nějak zdůvodnit, že je to vlastně pro mě lepší. Je to správně?

Jako vysoce citlivý člověk a člověk stále tak trochu tápající v míře vyjadřování svých emocí byly konflikty, sounáležitost s ostatními a touha po zalíbení se mým častým tématem. Jak z té malé holky rostu, víc si s těmito pojmy hraju. Už kolem nich nechodím po špičkách, už jim odvážně nakukuji pod pokličku, mluvím o nich a reflektuji je. Samozřejmě někdy více a někdy méně úspěšně. Co jsem zjistila? Teď pominu chytré knihy, které tu nechci citovat, ale spíš vycházím z vlastních zkušeností.

  • Neozvu-li se, vážím si sama sebe méně

Nemohla bych se podívat do zrcadla, kdybych si nechala kálet na hlavu. Nevím, jestli je to hrdost nebo jen sebeláska, ale vždy si řeknu, že chci mít pocit, že jsem v danou situaci udělala to nejlepší, co jsem mohla. Zároveň je ale dobré trochu ustoupit ze svých vznešených ideálů a promítnout do situace také svou praktickou potřebu.

  • Reakce jiných nic nevypovídá o mě samé

Ano, reakce zřejmě nebudou pozitivní. Moc dobře znám to svírání, když mi na telefonu zablikne příchozí mail, který už dlouho očekávám, a který bude reakcí na mé vymezení se. Nicméně “nádech … výdech”, ta slova a písmenka vyřčená někým jiným nijak nemění mou hodnotu a neovlivňují mou realitu – to je má mantra.

breathe in breathe out
Zdroj: Pinterest
  • Občas je fajn dát najevo svou zranitelnost a projevit emoce

Terapeutka, ke které jsem jednu dobu docházela, mi doporučila si ty emoce, naštvání, zlost, dotčení a to vše zkrátka prožít. Vyplakat se, vyvztekat se, zanadávat. To upřímně není nic moc pro mě, vždycky jsem se snažila být ta racionální, zdvořilá, moudrá.. Houby. Nic dobrého mi to úplně nepřineslo. Pokud v sobě všechny ty emoce držím, budou si žit svým vlastním životem a způsobí mi vnitřní konflikt. I v koučování používáme metodu hraní rolí, která je víc než očišťující.

  • A svět se točí dál

Pravda pravdoucí. Pokud je hodně zle, donutím sama sebe vylézt ze své ulity ven na ulici a jít se na chvilku projít. Čerstvý vzduch, lidi kolem mě žijící všedním životem – Vietnamec od naproti stále prodávající květák za 50 Kč, maminka handrkující se se vzteklým dítětem, pes vrčící na všechny ostatní, puberťáci kouřící v parku na lavičce, zamilovaný páreček v kavárně. Těch všech se můj malý velký konflikt nedotýká a žijí si dál svým životem. Mně moc pomáhá vidět, jak v mé hlavě obří konflikty nehrají absolutně žádnou roli pro někoho jiného. Zkouším se nad ně také povznést.

P1100837

Co vy a vymezování se – způsobuje Vám to konflikty? Máte praktické tipy, jak je zvládat? Pokud víte, že když řeknete svůj názor, setká se s ostrou reakcí, jdete stejně do toho?