Tady a teď

Žijme přítomným okamžikem, vychutnávejme přítomnost a nelpěme přespříliš na budoucnosti a minulosti. Všemi směry omílené fráze, nicméně co opravdu znamenají?

Po více než třech měsících otvírám word a chci se vypsat. Mám přesně 70 minut, možná méně, více určitě ne. Honem honem, ještě to prádlo doklidit, nádobí do myčky, pozhasínat, udělat si čaj.. počet minut neúměrně klesá. Po třech měsících cítím touhu psát. Žij tady a teď.. hmm, cítím z té naléhavosti neklid.

Po třech měsících jsem to stále já, avšak přeci jiná. Stále je mi třicet, stále mám ráda detaily, krásno a rádoby hluboké myšlenky. Stále jsem na mateřské, ale tentokrát tu už nesedím s břichem v zenovém klidu, lesknoucí se domácnosti, ale bez břicha. S dítětem na procházce. Tedy v kočárku na procházce. V domácnosti s povalujícími se plínami. Na mém stole, kdysi mém místu klidu a snění, se počítač už musí dělit o místo s přebalovacím pultem. Časy se mění. Čas plyne jinak. Nyní má oněch 70 minut diametrálně jiný význam. Chci stihnout všechno.. jde to? A opravdu toho musím stihnout hodně a být tak v mých (pouze?) očích efektivní, abych den mohla označit za dobrý? Znamená stihnout hodně „pouze“ celodenní péče o dítě? Počítá se tam i vaření, procházky, pošta, nákup, doktoři? Nesedím už na gauči u toho kafe příliš dlouho? Dělá mě méně efektivní to, že když ten malý člověk v kočárku právě spí, nejedu dál, nevyřizuju maily, nemyju nádobí, ale sednu si, usrkávám čaj, čtu si, a nebo jen tak zírám?

Tyto a další otázky mě napadají dennodenně. Jedna plošná pravda asi neexistuje. Myslím, že vše si tvoříme v hlavě, alespoň já to tak mám. Jako perfekcionista mám toto období zkrátka těžší, chci stihnout všechno, v nejlepším možném provedení, elegantně, levou zadní, být na všechny milá a ke svému dítěti 24 hodin denně trpělivá.. i o půlnoci, když se vzbudí přesně 50 minut po tom, co já usnu. Vím, že to nejde, ale stejně, to dítě uvnitř mě to chce. Hned.

Po třech měsících dobíhání tramvají s kočárkem na poslední chvíli, psaní omluvných esemesek oznamujících náš pozdní příchod, po častých diskuzích s mým mužem o mých sklonech k maximalismu se sama vědomě rozhoduju zvolnit. Ovšem už se samotnou definicí zvolnění mám problém. Nebudu si plánovat cvičení, nákup, vaření, vyklidněnou procházku, složení pěti praček prádla na jeden den. Odmítnu kafe s kamarádkou, když už dopředu vím, že bude stresující vše zorganizovat a kojit na veřejnosti zatím nechci. Dám si pozor na to, že se kvalitně najím, čímž předejdu zhltnutí Studentské pečeti během dvaceti minut po tom, co mě na procházce opět přepadne ten starý známý vlčí hlad.  Budu říkat ne. Vytrvám. Vytrvám i ve chvíli, kdy mi stará známá napíše, že se jí zrovna uvolnilo místo na setkání a je kousek ode mě. Ve chvíli, kdy nejistě pohlídnu do prázdného kalendáře se jej zkrátka nebudu snažit na poslední chvíli zaplnit jen aby se neřeklo. Nebudu psát pěti lidem, se kterými si už měsíce slibujeme, že zajdeme na kafe, jen abych náhodou nebyla jedno dopoledne sama. Prostě zkusím ony chvíle vědomě prožít.

Tady a teď. Sama, tedy s prckem v kočárku. Zkusím vydechnout neklid a vdechnout klid. Tady a teď. Jak se tváří? Jak mu asi je? Proč se usmívá? Lehnu s ním na deku a kouknu se na svět z jeho úhlu pohledu. Tady a teď. Není nutné letět do obchodu hned, když mi pípne slevová esemeska, není nutné dělat doma mrazákové zásoby. Tady a teď. Dotknu se ho. Přivoním k němu. Tady a teď Ti jsou tři měsíce a už nikdy nebudeš mladší. Tady a teď jsme jen my dva a je na nás (zatím spíš na mě), jaký si ten den uděláme. Tady a teď se tu spolu můžeme smát a nic nemusíme. Tady a teď nám nic nevezme.