„Ano, opravdu stojí bazén 60Kč na osobu, slečno.“
„No tak skvěle. A půjčíte mi prosím ručník?“
„Aha, nepůjčujete. Tak já si vedle do Kiku skočím jeden koupit.“
Rázem se mi vstupné do místního bazénu navýší o 109Kč. A žmolky na těle při utírání mám jako bonus.
Na jeden dubnový týden jsem se přislíbila k hlídání psa u rodičů na Vysočině, zatímco se lázňují v Třeboni. Já s devítiměsíčním Mikulášem. Pohoda, aspoň změním prostředí, budu si dávat snídani na terase a Mikuláš se bude tetelit na dece ve stínu a poznávat kytičky. Pár kamarádek za mnou přijede na návštěvu, děti si budou vedle nás cosi šmrdlat a my proberem ty naše mateřské i nemateřské životy.
Přijíždím. Já, Mikuláš a milion tašek. Tašek s jídlem mým a jeho, oblečením mým a jeho, plenkami (jeho), perlanem, mastmi, lékárničkou, hračkami, cestovní postýlkou, jógamatkou a spoustou dalších nezbytných zbytečností. Když můj muž odjíždí, už začínám tušit, že to možná nebude takové leháro, o kterém jsem si nechala zdát. Při mávnutí i slza ukápne. Zvládnu to? A proč jsem do toho vlastně vůbec šla? Vždyť loni byl s námi čtyřnohý Tim týden v Praze a i s devítiměsíčním pupkem jsem to zvládla.
Nakrmeno, vykoupáno a uspáno. Uf, zvládnuto. To, že ho nemůžu nechat samotného v postýlce je opruz, zapomněla jsme poprosit tátu, aby dal rošt postýlky úplně dolů, ten náš kaskadér už stojí a věřím, že mrknutím oka by dokázal přepadnout. Naštěstí ač já sama neoplývám manuální zručností kombinovanou s trpělivostí při následování návodů, má sestra ano. Má školu dvou dětí. Stejně tak mi bohužel nedošly další věci – doma už máme svůj rytmus, vím, kam rád chodí, jaká jsou krizová místa, že pravý roh naší knihovny už prostě musí být bez knížek, že si sám otevře mrazák, že když jsem rychlá, stihnu se v klidu vyčůrat, než za mnou doleze na záchod, že je dobré mu zavírat dveře do dalších místností, když musím vařit, abych to pak následně nedělala se špinavýma rukama a zbytečně se nerozčilovala, že mám všude bordel. Jenže u našich je to jiná káva. Nejen velikostí, ale spolu s nástrahami typu krb, pes, ubrusy, ostré rohy, závěsy, milion okrasný pičičuněk (ne ne, to není sprosté slovo, už prý má babička to používala bez jakékoli vulgární konotace) v podobě porcelánových koček v životní velikosti, velikonočních dekorací s milionem plastových vajíček či velkého množství živých květin mi tak místo našeho týdenního přebývání připravilo spoustu nástrah.
První dva dny jsem byla vyřízená. Jak mi chybí moje kavárna v ulici! Mé holky květinářky, které vždycky pozdravím a oni na mě mávnou přes výlohu, ona extra miloučká paní v Tchibu, která mi vždy popřeje nejkrásnější den, mé trasy na procházky s kočárkem, humus z trhů na Jiřáku, můj snídaňový šuplík, kde vlevo jsou vločky, vpravo průhledná dóza se slunečnicemi, sušička(!!!), Zuzka, který občas přinesu kafe do práce – mám to kousek a prý ji to potěší, naše úterky v bazénu, který už mám tak vychytaný, že mi povětšinou dají extra třicetimutový klidový bonus, protože Mikuláš usne před a většinou i po lekci. V místní restauraci už to vědí, a tak si tu připadám jako doma. Zkrátka a dobře, jsem asi nudná konzerva rituálomilec. Až mě děsí, jak moc mi ty mé rituály dodávají klidu a pohody. Je to dobře?
První dny byly opravdu náročné, stály mě dost slz, melancholie a migrénu. Nicméně pak se stalo něco, co by mě asi nemělo překvapit, ale překvapilo. S narůstajícím počtem dnů jsem si začala vytvářet rituály nové – ranní procházka s Timem a desetiminutové jógové protažení, když se Mikuláš muckal s bratrancem a sestřenicí, meditace v trávě hned jak usnul v kočárku, abych o ni nepřišla, kdyby se náhodou probudil o trochu dřív než by měl, nová pětikilometrová procházková trasa,… Zkrátka a dobře ta naše nová realita po pár dnech a bolestivém vystřízlivění nebyla vůbec tak špatná. No a pak se stalo ještě něco, co vše předčilo – přijel ségry manžel. Bůh – byl ve správnou chvíli na správném místě. Udělal snídani, vyklidil myčku a.. a vzal všechny tři děti (mé bylo jen jedno) na dvě hodiny ven. Dvě hodiny, během kterých jsem si umyla vlasy, aniž bych lovila Mikuláše z bidetu, během kterých jsem uvařila v klidu a s úsměvem, aniž bych v náručí bojovala s mlející se chobotnicí, během kterých jsem praktikovala, aniž by mi v bojovnících na noze lezlo dvounohé a po mě okaté klíště. Dvě hodiny, během kterých bylo vše těžké zapomenuto a má realita byla opět laskavá. Je zajímavé, jak si s náma ta naše mysl hraje a jak je naše vnímání ovlivněno danou chvílí.
Vše je jen dočasné. To špatné i to dobré. Tohle mi pomáhá.
Shrnutí?
- Nelpět, nelpět a ještě jednou nelpět. Vytvářej nové rituály.
- Zlatej Superb s velkým kufrem!
- Zlatá městská doprava v Praze!
- Vietnamci v Rynárci mají i čerstvý fenykl.
- Mý oblíbený Abrakadabra legíny nosím na trendy Jiřáku i v zaprděným Vokově (přívlastek vypůjčen od Ivči, jedné z místních, takže nemůže urazit).
- Tak, jak mám podcasty Elly a Matthewa spjaty s Olšanskými hřbitovy, tak mám ty od Rangana Chatterjee spjaty s cestou mezi Rynárcem a Pavlovem.
- Ve Vokově se utrácí těžce i když hodně chceš. Na Vinohradech lehce, i když vůbec nechceš.
PS – Ta snídaně na terase nebyla ani jedna, bylo hnusně.
Prague Czech Life 