Doma je doma, kde to ale je?

„Ano, opravdu stojí bazén 60Kč na osobu, slečno.“

„No tak skvěle. A půjčíte mi prosím ručník?“

„Aha, nepůjčujete. Tak já si vedle do Kiku skočím jeden koupit.“

Rázem se mi vstupné do místního bazénu navýší o 109Kč. A žmolky na těle při utírání mám jako bonus.

Já, modrá vesta a Pelhřimov
Krásně opravená Kaple sv. Kříže

Na jeden dubnový týden jsem se přislíbila k hlídání psa u rodičů na Vysočině, zatímco se lázňují v Třeboni. Já s devítiměsíčním Mikulášem. Pohoda, aspoň změním prostředí, budu si dávat snídani na terase a Mikuláš se bude tetelit na dece ve stínu a poznávat kytičky. Pár kamarádek za mnou přijede na návštěvu, děti si budou vedle nás cosi šmrdlat a my proberem ty naše mateřské i nemateřské životy.

Přijíždím. Já, Mikuláš a milion tašek. Tašek s jídlem mým a jeho, oblečením mým a jeho, plenkami (jeho), perlanem, mastmi, lékárničkou, hračkami, cestovní postýlkou, jógamatkou a spoustou dalších nezbytných zbytečností. Když můj muž odjíždí, už začínám tušit, že to možná nebude takové leháro, o kterém jsem si nechala zdát. Při mávnutí i slza ukápne. Zvládnu to? A proč jsem do toho vlastně vůbec šla? Vždyť loni byl s námi čtyřnohý Tim týden v Praze a i s devítiměsíčním pupkem jsem to zvládla.

Nakrmeno, vykoupáno a uspáno. Uf, zvládnuto. To, že ho nemůžu nechat samotného v postýlce je opruz, zapomněla jsme poprosit tátu, aby dal rošt postýlky úplně dolů, ten náš kaskadér už stojí a věřím, že mrknutím oka by dokázal přepadnout. Naštěstí ač já sama neoplývám manuální zručností kombinovanou s trpělivostí při následování návodů, má sestra ano. Má školu dvou dětí. Stejně tak mi bohužel nedošly další věci – doma už máme svůj rytmus, vím, kam rád chodí, jaká jsou krizová místa, že pravý roh naší knihovny už prostě musí být bez knížek, že si sám otevře mrazák, že když jsem rychlá, stihnu se v klidu vyčůrat, než za mnou doleze na záchod, že je dobré mu zavírat dveře do dalších místností, když musím vařit, abych to pak následně nedělala se špinavýma rukama a zbytečně se nerozčilovala, že mám všude bordel. Jenže u našich je to jiná káva. Nejen velikostí, ale spolu s nástrahami typu krb, pes, ubrusy, ostré rohy, závěsy, milion okrasný pičičuněk (ne ne, to není sprosté slovo, už prý má babička to používala bez jakékoli vulgární konotace) v podobě porcelánových koček v životní velikosti, velikonočních dekorací s milionem plastových vajíček či velkého množství živých květin mi tak místo našeho týdenního přebývání připravilo spoustu nástrah.

První dva dny jsem byla vyřízená. Jak mi chybí moje kavárna v ulici! Mé holky květinářky, které vždycky pozdravím a oni na mě mávnou přes výlohu, ona extra miloučká paní v Tchibu, která mi vždy popřeje nejkrásnější den, mé trasy na procházky s kočárkem, humus z trhů na Jiřáku, můj snídaňový šuplík, kde vlevo jsou vločky, vpravo průhledná dóza se slunečnicemi, sušička(!!!), Zuzka, který občas přinesu kafe do práce – mám to kousek a prý ji to potěší, naše úterky v bazénu, který už mám tak vychytaný, že mi povětšinou dají extra třicetimutový klidový bonus, protože Mikuláš usne před a většinou i po lekci. V místní restauraci už to vědí, a tak si tu připadám jako doma. Zkrátka a dobře, jsem asi nudná konzerva rituálomilec. Až mě děsí, jak moc mi ty mé rituály dodávají klidu a pohody. Je to dobře?

První dny byly opravdu náročné, stály mě dost slz, melancholie a migrénu. Nicméně pak se stalo něco, co by mě asi nemělo překvapit, ale překvapilo. S narůstajícím počtem dnů jsem si začala vytvářet rituály nové – ranní procházka s Timem a desetiminutové jógové protažení, když se Mikuláš muckal s bratrancem a sestřenicí, meditace v trávě hned jak usnul v kočárku, abych o ni nepřišla, kdyby se náhodou probudil o trochu dřív než by měl, nová pětikilometrová procházková trasa,… Zkrátka a dobře ta naše nová realita po pár dnech a bolestivém vystřízlivění nebyla vůbec tak špatná. No a pak se stalo ještě něco, co vše předčilo – přijel ségry manžel. Bůh – byl ve správnou chvíli na správném místě. Udělal snídani, vyklidil myčku a.. a vzal všechny tři děti (mé bylo jen jedno) na dvě hodiny ven. Dvě hodiny, během kterých jsem si umyla vlasy, aniž bych lovila Mikuláše z bidetu, během kterých jsem uvařila v klidu a s úsměvem, aniž bych v náručí bojovala s mlející se chobotnicí, během kterých jsem praktikovala, aniž by mi v bojovnících na noze lezlo dvounohé a po mě okaté klíště. Dvě hodiny, během kterých bylo vše těžké zapomenuto a má realita byla opět laskavá. Je zajímavé, jak si s náma ta naše mysl hraje a jak je naše vnímání ovlivněno danou chvílí.

Vše je jen dočasné. To špatné i to dobré. Tohle mi pomáhá.

Ty hezký momenty na cestě z Rynárce do Pavlova

Shrnutí?

  • Nelpět, nelpět a ještě jednou nelpět. Vytvářej nové rituály.
  • Zlatej Superb s velkým kufrem!
  • Zlatá městská doprava v Praze!
  • Vietnamci v Rynárci mají i čerstvý fenykl.
  • Mý oblíbený Abrakadabra legíny nosím na trendy Jiřáku i v zaprděným Vokově (přívlastek vypůjčen od Ivči, jedné z místních, takže nemůže urazit).
  • Tak, jak mám podcasty Elly a Matthewa spjaty s Olšanskými hřbitovy, tak mám ty od Rangana Chatterjee spjaty s cestou mezi Rynárcem a Pavlovem.
  • Ve Vokově se utrácí těžce i když hodně chceš. Na Vinohradech lehce, i když vůbec nechceš.

PS – Ta snídaně na terase nebyla ani jedna, bylo hnusně.

Díky za každou novou nevyžádanou radu

„No já teda nevím, ale když sedí v restauraci a děti mají v koutku vedle, neměli by na ně jako dávat pozor?“

„A co jako dělá její chlap, když může ve všední den s ní po plavání vysedávat na kafíčku?!“

„Hele a už si ty kila shodila? Jde to těžko, viď…“

„Ty si jen zaděláváš na problém, zvykne si na to na to vaše nošení a už si neodpočineš!“

„Ta je vystylovaná, ta bude určitě úplně blbá!“

„Vy si necháte dovézt jídlo? Jo tak to asi máte dost peněz, viď. To my s tátou celej život šetříme a stejně musím zvládnout vařit.“

Přiznejte se, kolikrát jste se přistihli v těchto zdánlivě nevinných soudech. Já mnohokrát. Nejsem za to šťastná, ale aspoň to dělám v duchu. Většinou. A sekundu po nevysloveném soudu hned následuje mé vnitřní sebepeskování: „Lucie, nemůžeš ty lidi přeci soudit!“ Ano, nemůžu, ale stejně to dělám. Asi jako 99% populace. Co s tím?

P1120006
Nebylo by nám krásně bez všech těch jednolitých a unáhlených soudů?

P1120007
Létali bychom si v tom našem časoprostoru …

Jako kouč své klienty zásadně nehodnotím. Samozřejmě mi mnohdy ten brouk expert v hlavě naskočí, vždy se ale snažím udržet bdělou mysl (tzn. být přítomna v daném okamžiku), daný moment identifikovat a následně se s broukem expertem rozloučit. Povětšinou se mi to daří. Přirovnala bych to k meditaci – jestli praktikujete jógu, určitě znáte ten pocit, když se Vám hlavou v úvodu hodiny honí všechno možné i nemožné – v tom kolotoči

mail od šéfový, který mě vytočil, dárek pro mamku k svátku, nakoupit na večeři, nezapomenout děti přihlásit na keramiku, nezapomenou zaplatit fakturu úrazovýho pojištění, co tím sakra myslela??!, budou tam tu dlouhou sukni ještě mít?, jak dlouho už jsme neměli sex?, vidí všichni ten beďar pod nánosem super drahýho krycího make upu?

se nevím jak Vám, ale mně ne vždy daří soustředit na mé třetí oko. To, které není vidět. To, ve kterém prý sídlí intuice.

Kouč by opravdu neměl hodnotit či podsouvat žádné své vlastní názory. Klient je většinou natolik kompetentní, aby si na mnou dobře kladené otázky dokázal odpovědět sám a svůj názor si utvořil či vytříbil. Ano, mnohdy slýchám (a také občas sama pokládám) otázku „Co si o tom myslíš?“, je ale potřeba se nenechat nachytat. V těchto případech se klientů ptám na to, k čemu jim můj názor bude, jelikož tím se máme možnost někam dostat. Někdy potřebují pomoc, někdy odbornou radu, jindy utěšit, podpořit, nebo zkrátka slyšet něco jiného, aby se ve svém názoru utvrdili.

Během koučování vedu klienty také k tomu, aby ideálně nehodnotili ani sami sebe. Vím, pro mnohé z nás mně zahrnujíce je to částečná utopie, nicméně pokud bychom toto všichni dokázali, svět by byl růžovější, laskavější a plynul by dle mého názoru přirozeněji – bez zbytečných soudů mířených k nám samým ale také k okolí.

Kde vlastně ta nutnost hodnotit pramení? Můj názor je takový, že je to z nedostatečného zájmu o sebe samé. Je velmi jednoduché se zabývat ostatními, za které neneseme žádnou zodpovědnost. Těžší je však u nás samých jít do hloubky. Nabízí se však také druhý úhel pohledu – proč nás vůbec hodnocení někoho jiného tolik vzrušuje? Vždyť nám může být úplně ukradené! Toto je zajímavé – pokud budete v těchto situacích opravdu bdělí (rozuměj vytvoříme souhrn situací, které nás lidově řečeno vytáčí), máme šanci se dozvědět zajímavé věci o nás samých. Jistě jste se i vy setkali s tzv. zrcadlením – tu naši mnohdy námi neznámou Achillovu patu nám zprostředkuje někdo jiný. My danou vlastnost pak sledujeme u něj, ale ve skutečně se díváme v zrcadle na nás samotné.

Zcela se hodnocení ve svém životě stěží vyhnete, je však šikovné mít po ruce nástroje, s jejichž pomocí můžete udělat krok vpřed.

Co tedy dělat? Mé doporučení je následující:

  • Sebeuvědomění – Nachytejte sami sebe při hodnocení.
  • Proč? – Zeptejte se sami sebe, proč se v daný moment k hodnocení uchylujete.
  • Co si z toho můžu vzít? Nezrcadlí mi daná situace nějaké mé téma?
  • Nechte experta brouka jít.

Vím, že poslední bod je obzvláště jednoduchý, že? Mně osobně pomáhá si z experta brouka nedělat nepřítele („Proč jsi sakra zase tady?!“), ale spíše parťáka („Aha, tak jsi měl zase navštívil, to jsi hodný, teď zas můžeš jít a určitě se uvidíme brzy.“).

Pro zajímavost je možné si situace, ve kterých sami sebe přistihnete hodnotit, zapisovat – možná se Vám podaří najít zajímavé společné jmenovatele (např. když jste ve stresu či na někoho naštvaní, nebo když jste podráždění ze soudu někoho dalšího směrem k Vám).

Tento článek si dovolím uzavřít  slovy laskavého Dalajlámy:

113e3a16afe7c07f87621ad0aebc42c3