Když nemůžeš, tak přidej… nebo ne?

Nevím jak vy, ale já osobně mám pocit, že dobrý den je takový, kdy samozřejmě, že se nestane žádné neštěstí, nepotkám blbce, neujede mi tramvaj před nosem, nevzteká se mi dítě při každém přebalování, ale taky musím splnit ještě jednu důležitou podmínku – musím toho hodně stihnout! Je dobrý den opravdu jen takový, ve kterém jsem i hodně efektivní?

Dnes ráno na mě v té mé instagramové sociální bublině vyskočil motivační citátek „You don’t have to be stressed or busy to be important – nemusíš být ve stresu nebo zaneprázdněný, abys byl důležitý”. Hm, to se mnou souzní. Poslední dobou ze všech stran slýchám „nemám čas, nestíhám, není kdy a musím tohleto a támhleto”. A já si tak říkám, opravdu? Není to přece jen o prioritách? Není to o tom, co upřednostním? Není ta kouzelná formulka
nemám čas” spíš vhodnou berličkou pro „děkuji, nechci”?

Za fotografie u tohoto článku vděčím šikovné Evče Langrové

Jsou věci, které nás baví více a které méně. Pokud někdo miluje psy a jsou mu parťáky, kdy naposledy řekl, že neměl čas je vyvenčit? Ti, co rádi chodí na pivko na zahrádku nebo na kafíčko do kavárny, kdy naposledy řekli, že to nestíhají? Holky s gelovýma nehtama, melírem či zahuštěnýma řasama, kdy jste naposledy řekli, že nemáte čas na vaši údržbu? Maminky s dětmi, kdy jste naposledy svým ratolestem sdělili, že nepůjdete na zmrzku, protože na vás doma čeká kupa prádla na žehlení? Zkrátka a dobře já si myslím, že pro to, co dělá člověka šťastným a spokojeným, si čas najde. A je úplně jedno, jestli to jsou nové nehty, ranní běh, kafe s kamarádkou, kontrola nových postů, procházka parkem. Každý máme ty naše drogy jiné a je to tak v pořádku. Pokud nás to dělá šťastnými, myslím, že i nevědomě se snažíme, aby právě tyto aktivity tvořily naši rutinu, aby byly naším denním chlebem.

Zkusme příště ještě jednu věc – zkusme v oné formulce „nemůžu, musím ….“ (doplňte dle libosti), použít nemůžu, protože chci ….“:

  • „Promiň, Luci, nemůžu se potkat, musím pracovat na zahradě. Luci, nemůžu, protože teď chci pracovat na zahradě, přináší mi to radost.
  • „Dneska ne, musím po zednících umýt koupelnu.“ Dneska ne, chci to tu uklidit, ať to tu mám hezký a cítím se tu líp.
  • „Nemůžu do kina, chci být s mým klukem, kterýho jsem přes týden neviděla.”
  • „Nemůžu s tebou na procházku, umírá nám pes a chci teď každou volnou chvíli trávit s ním.”
  • Kláro, chtěla bych to naše nakupování zrušit, chci si odpočinout, nezlob se. Ráda se potkám třeba příští středu?

Jak vám ty věty zní? Provokuje vás to? Obáváte se, že by byly nemile přijaty? A je to tak úplně váš problém? Je samozřejmě důležité, jak jsou formulovány. A pokud je používáte příliš často a ideálně na poslední chvíli, možná se ocitnete na seznamu „těch sice zvaných, ale nikdy nepřicházejících“. V překladu těch, na které není tak úplně spoleh. Užívejte je tedy s rozvahou a laskavostí.

Doporučení z mé praxe závěrem aneb jak to vše do jednoho dne vměstnat:

  1. Seznam toho, co opravdu musím (pracovat, přebalovat, zaplatit složenky atd.)
  2. Seznam toho, co mi dělá radost
  3. Seznam toho, co dělá radost těm, které mám ráda
  4. Pokus o kombinaci těch výše zmíněných věcí, které musí být daný den hotové nebo se já rozhodnu, že je chci daný den podniknout.
  5. Pokud by aktivity z bodu číslo jedna převažovaly, neklesejte na mysli, mnohdy jsou ty z bodu číslo dvě a tři realizovatelné během překvapivě krátké doby – pár pozdravů slunci zvládnete během pěti minut stejně jako vypít si v klidu teplé kafe za poslechu oblíbené písně či napsání krátké textovky kamarádce, kterou jste už dlouho neviděli, ale často na ni myslíváte.

Zrcadlo zrcadlo

Vždycky, když jsem na ulici zahlédla někoho venčit dva psy na jednom vodítku, málem jsem se orosila. Být psem, chytil by mě amok! Větší omezení osobní svobody si dokážu stěží představit. Vždyť ať se ti psí kámoši mají rádi sebevíc, nemají žádný prostor pro sebe. Nemůžou otočit čumák jedním směrem, aniž by to ten druhý cítil, nemůžou vyběhnout za novou vůní, kdykoli se jim zlíbí, nejsou jen oni. Jsou prostě oni a ten druhý. Zkrátka téma (osobní) svobody bylo pro mě vždy docela žhavé, byla a jsem člověk, který potřebuje svůj prostor, své vlastní vodítko, svou vlastní vůni a rozhodně se nebude otáčet tak, jak druzí pískají. A ti dva jezevčíci odnaproti mi to vždy připomínají. Teď když nám náš osmiměsíční syn dává najevo u každého oblékaní a přebalování (rozuměj minimálně cca 8x denně) svým velmi hlasitým způsobem, co si on myslí o jeho omezování osobní svobody, samozřejmě u toho pěním, ale uvnitř se musím smát a ptát sama sebe: „Nejseš Ty náhodou můj?“ 😊 Je možné, že mi zrcadlí mou nechuť k jakémukoli omezování?

Psychologové často říkají, že ty vlastnosti, které nám u ostatních nejvíce vadí jsou vlastně naše. Pro mě osobně bylo toto poznání docela průlomové – vždy jsem měla potíž vycházet s temperamentními dominantními ženami. Když už po několikáté jsem našla sama sebe v situaci, kdy se mnou taková žena komunikuje tímto pro ni specifickým způsobem, zamyslela jsem se, proč mi to vlastně tak vadí.

  • Proč mě nenechává klidnou, že se tak divně tváří?
  • Proč musím myslet na to, že se nevyjadřuje spisovně?
  • Proč mě dráždí, že její projev nemá hlavu a patu, není správně strukturovaný?
  • Proč se za ni stydím, že ona mluví nehezky o ostatních?
  • Proč mi právě tahle jedna ženská leží v žaludku a nemůžu na ni přestat myslet?

Nepřímou cestou se mi tak ukázaly mé principy. Mé zásady, na kterých si zakládám, které jsou pro mě nějakým způsobem důležité (mnohdy bez mého vědomí). V těchto situacích se mi osvědčilo si tyto principy uvědomit a pojmenovat. Pokud to bylo něco, co pro mě bylo přínosné (mám ráda laskavé jednání s lidmi), nechala jsem si je a pečovala o ně dál. Pokud jsem si uvědomila, že mě nějaký princip spíš svazuje než obohacuje, vědomě jsem se snažila ho pustit (musím za všech okolností mluvit spisovně!). Je to běh na dlouhou trať, ale stojí to za to.  A mnohdy se fakt zasmějete – na příklad tak, jako já při přebalování našeho sviště.

Mé shrnující doporučení:

Až Vás příště bude zas někdo nebo něco štvát, zamyslete se nad tím, pro vás to vlastně nenechá chladnými. Proč se právě kvůli tomuto vzrušujete? Nenastavuje Vám náhodou daná situace Vaše vlastní zrcadlo?

Život s odhalenou ulitou aneb citlivost jako výhoda?

Jestliže patříte mezi ty, kterým se dělá fyzicky nevolno při zhlédnutí filmů z druhé světové války, jestliže je Vám líto trhovce, u kterého právě nestojí žádní zákazníci, pejsků smutně vyjících před supermarketem, zatímco jejich páníčci nakupují, pokud máte migrénu, když se náhodou zrovna ocitnete v mateřské škole obklopeni víc jak tuctem hlasitých dětí, jestliže si všímáte, že žena naproti Vám v tramvaji má elegantně sladěný šátek – ten zemitý tón zelené dokonale ladí s jejíma očima a naopak u Vás nezůstane bez povšimnutí, že ta krásná žena před Vámi ve frontě by byla ještě krásnější, kdyby se lehce ostřihala, čímž by její vlasy nabyly na objemu, a kdyby změnila značku kondicionéru. Případně ho začala používat.

Pokud souhlasně kýváte alespoň na nějaké situace, je docela možné, že jste vysoce senzitivní lidé. Tedy toto označení používá německá autorka Kathrin Sohst. My Češi se mnohdy uchylujeme k netykavkám, citlivkám, příliš vážným osobám a jedincům, se kterými není sranda. Možná se mi to zdá, ale přijde mi, že citlivost se zkrátka dnes nenosí. Poznáváte se?

Zdroj: H. Koppdelaney

Celkem náhodně jsem v knihkupectví pořídila knihu Citlivost jako výhoda – jak proměnit svou citlivost v sílu německé autorky Kathrin Sohst. Kniha využívá osobní zkušenosti autorky, autentické příběhy jejích klientů, diagnostický test ale samozřejmě také mnohé další. Toto není v žádném případě odborná recenze knihy, spíše mé zamyšlení po jejím přečtení prolnuté citacemi autorky.

Autorka definuje silné stránky vysoce senzitivních lidí jako např. velmi dobrou schopnost metareflexe, vysoké etické hodnoty, velký smysl pro spravedlnost a pro detail, potřebu harmonie, pečlivost, spolehlivost, jakýsi šestý smysl, velkou touhu po vědění.

„Kde je lidsky chladno, tam přinášíme teplo – HSP jsou lidé, kteří vyvolávají sympatie. A jsme-li o něčem přesvědčeni, pak se zachraň, kdo můžeš!  Radostný virus našeho nadšení je vysoce nakažlivý a nikdo se neubrání ani vášni, která z nás vyzařuje.“ 

Všemi smysly

Vysoce citliví lidé mohou citlivě vnímat všemi smysly. Zde si dovolím uvést vlastní zkušenost, která jde ruku v ruce s teorií autorky.

Sluch – vždy jsem se cítila nesvá, když jsem nebyla ve své bublině „ticha“. V hlučné restauraci, vedle příliš nahlas klábosících dam, na zahrádce kavárny, kde mě rušil shon ulice a nervózně troubící taxikáři. Když jsem pracovala v mateřské škole, často se stávalo, že jsem se domů vracela s migrénou. Pro někoho jen trochu hlučnější děti křičící jeden přes druhého, pro mě chaos a neukotvenost. Také hudba je pro mě velmi důležitá, mám ji silně spjatou s emocemi a ne jedinkrát se mi stalo, že na určitém místě či v konkrétní situaci mi v uších zněla melodie, která tehdy, klidně i před deseti lety, na stejném místě či ve stejné situaci hrála. Velmi dobře si také pamatuju texty písní, i když je neslyším třeba dvacet let.

Zrak – líbí se mi krásné věci a často si všimnu zdánlivých maličkostí – toho, že ubrus ladí s obrázkem na zdi či oční stíny s náušnicemi. Při usínání upřednostním absolutní tmu a když v místnosti občas poblikává polorozbité světlo, šílím a nic jiného neexistuje.

Čich můj nos je velmi citlivý. Mnohdy více než bych si přála, což si obzvlášť uvědomuji v pražských dopravních prostředcích nebo teď na mateřské dovolené. Na druhou stranu obdobně jako s hudbou, mnohdy mi konkrétní vůně evokuje také krásnou vzpomínku…

Chuť miluju mexickou a indickou kuchyni – ta barvitá plejáda koření a bylinek, ty úžasné a jedinečné kombinace. Ovšem poměrně často se také stává, že mi nějaká chuťová kombinace či provedení zkrátka nesedne a pak se dějí nehezké věci. Často mívám žaludek na vodě už při pouhém pomyšlení na nehezký chuťový zážitek.

Hmat a cit – taková klimatizace proudění vzduchu, který není ani dostatečně teplý ani přiměřeně studený, nebo je proudící příliš slabě či trošičku moc silně mi mnohdy způsobí peklo. Často mi bývá přílišné teplo, nesnesu klasické suché teplo z radiátorů a spím-li v takovém prostředí, je téměř jisté, že se probudím s migrénou.

Šestý smysl – autorka píše o silně vyvinuté intuici, kterou citliví lidé disponují.

Uděláme svět hezčí

Pro vysoce citlivé jedince je téma práce víc než jen džob, do kterého prostě musí chodit, aby měli z čeho žít. Oni touží po hloubce, hledají poslání, kterým zlepší svět. Doslova. Třeba říct, že laťku mají nasazenou velmi vysoko (však jsou mnohdy svými nejpřísnějšími kritiky). V dnešním světě lačném po výkonnosti, soutěživosti, v době, kdy je určitá dávka dravosti a ostrých loktů brána jako nutnost, hledají hůře své místo. O to těžší to mají v open spacových kancelářích, v prostředí ruchu, shonu a při absenci dlouhodobého plánování. Jim dělá dobře struktura, empatie a klidné inspirující prostředí. Také já se přiznávám, že pro mě je právě klid to první, co přijde na mysl, hovoříme-li o potřebách jedince, tedy o mých potřebách. O to větší výzva nastává s příchodem dětí do domácnosti. Děti jsou roztomilé, hravé, veselé, inspirující, ale také vše, co bravurně definuje opak klidu, řádu, samoty a pořádku.

„Napíši hymnus na ticho… Na ticho, které tě chrání, když rozvíjíš myšlenky… Na ticho myšlenek, které si chystají křídla, neboť je špatné, když tvé srdce či duch nedoznají klidu.“ Antoine de Saint-Exupéry, Citadela

Co si odnáším? Autorčina doporučení zahrnují

  • převzít odpovědnost sami za sebe a respektovat své potřeby, vytvořit podmínky Vám šité na míru namísto srovnávání se s méně citlivými jedinci
  • zredukovat idealismus ve prospěch svých potřeb
  • síťování – vytvořte si okruh podobně naladěných lidí
  • uvědomit si svou vzpruhu – co mě nabíjí? Pro někoho je to procházka, káva s přáteli, běh, pro jiné meditace.
  • vytvořit si své denní rituály – krůček po krůčku tak budete na své citlivosti stavět a vytvoříte z ní přednost

„Jsem v pořádku taková, jaká jsem.“

„Jen ten, kdo zná své slabiny, může být silný.“

Díky za každou novou nevyžádanou radu

„No já teda nevím, ale když sedí v restauraci a děti mají v koutku vedle, neměli by na ně jako dávat pozor?“

„A co jako dělá její chlap, když může ve všední den s ní po plavání vysedávat na kafíčku?!“

„Hele a už si ty kila shodila? Jde to těžko, viď…“

„Ty si jen zaděláváš na problém, zvykne si na to na to vaše nošení a už si neodpočineš!“

„Ta je vystylovaná, ta bude určitě úplně blbá!“

„Vy si necháte dovézt jídlo? Jo tak to asi máte dost peněz, viď. To my s tátou celej život šetříme a stejně musím zvládnout vařit.“

Přiznejte se, kolikrát jste se přistihli v těchto zdánlivě nevinných soudech. Já mnohokrát. Nejsem za to šťastná, ale aspoň to dělám v duchu. Většinou. A sekundu po nevysloveném soudu hned následuje mé vnitřní sebepeskování: „Lucie, nemůžeš ty lidi přeci soudit!“ Ano, nemůžu, ale stejně to dělám. Asi jako 99% populace. Co s tím?

P1120006
Nebylo by nám krásně bez všech těch jednolitých a unáhlených soudů?

P1120007
Létali bychom si v tom našem časoprostoru …

Jako kouč své klienty zásadně nehodnotím. Samozřejmě mi mnohdy ten brouk expert v hlavě naskočí, vždy se ale snažím udržet bdělou mysl (tzn. být přítomna v daném okamžiku), daný moment identifikovat a následně se s broukem expertem rozloučit. Povětšinou se mi to daří. Přirovnala bych to k meditaci – jestli praktikujete jógu, určitě znáte ten pocit, když se Vám hlavou v úvodu hodiny honí všechno možné i nemožné – v tom kolotoči

mail od šéfový, který mě vytočil, dárek pro mamku k svátku, nakoupit na večeři, nezapomenout děti přihlásit na keramiku, nezapomenou zaplatit fakturu úrazovýho pojištění, co tím sakra myslela??!, budou tam tu dlouhou sukni ještě mít?, jak dlouho už jsme neměli sex?, vidí všichni ten beďar pod nánosem super drahýho krycího make upu?

se nevím jak Vám, ale mně ne vždy daří soustředit na mé třetí oko. To, které není vidět. To, ve kterém prý sídlí intuice.

Kouč by opravdu neměl hodnotit či podsouvat žádné své vlastní názory. Klient je většinou natolik kompetentní, aby si na mnou dobře kladené otázky dokázal odpovědět sám a svůj názor si utvořil či vytříbil. Ano, mnohdy slýchám (a také občas sama pokládám) otázku „Co si o tom myslíš?“, je ale potřeba se nenechat nachytat. V těchto případech se klientů ptám na to, k čemu jim můj názor bude, jelikož tím se máme možnost někam dostat. Někdy potřebují pomoc, někdy odbornou radu, jindy utěšit, podpořit, nebo zkrátka slyšet něco jiného, aby se ve svém názoru utvrdili.

Během koučování vedu klienty také k tomu, aby ideálně nehodnotili ani sami sebe. Vím, pro mnohé z nás mně zahrnujíce je to částečná utopie, nicméně pokud bychom toto všichni dokázali, svět by byl růžovější, laskavější a plynul by dle mého názoru přirozeněji – bez zbytečných soudů mířených k nám samým ale také k okolí.

Kde vlastně ta nutnost hodnotit pramení? Můj názor je takový, že je to z nedostatečného zájmu o sebe samé. Je velmi jednoduché se zabývat ostatními, za které neneseme žádnou zodpovědnost. Těžší je však u nás samých jít do hloubky. Nabízí se však také druhý úhel pohledu – proč nás vůbec hodnocení někoho jiného tolik vzrušuje? Vždyť nám může být úplně ukradené! Toto je zajímavé – pokud budete v těchto situacích opravdu bdělí (rozuměj vytvoříme souhrn situací, které nás lidově řečeno vytáčí), máme šanci se dozvědět zajímavé věci o nás samých. Jistě jste se i vy setkali s tzv. zrcadlením – tu naši mnohdy námi neznámou Achillovu patu nám zprostředkuje někdo jiný. My danou vlastnost pak sledujeme u něj, ale ve skutečně se díváme v zrcadle na nás samotné.

Zcela se hodnocení ve svém životě stěží vyhnete, je však šikovné mít po ruce nástroje, s jejichž pomocí můžete udělat krok vpřed.

Co tedy dělat? Mé doporučení je následující:

  • Sebeuvědomění – Nachytejte sami sebe při hodnocení.
  • Proč? – Zeptejte se sami sebe, proč se v daný moment k hodnocení uchylujete.
  • Co si z toho můžu vzít? Nezrcadlí mi daná situace nějaké mé téma?
  • Nechte experta brouka jít.

Vím, že poslední bod je obzvláště jednoduchý, že? Mně osobně pomáhá si z experta brouka nedělat nepřítele („Proč jsi sakra zase tady?!“), ale spíše parťáka („Aha, tak jsi měl zase navštívil, to jsi hodný, teď zas můžeš jít a určitě se uvidíme brzy.“).

Pro zajímavost je možné si situace, ve kterých sami sebe přistihnete hodnotit, zapisovat – možná se Vám podaří najít zajímavé společné jmenovatele (např. když jste ve stresu či na někoho naštvaní, nebo když jste podráždění ze soudu někoho dalšího směrem k Vám).

Tento článek si dovolím uzavřít  slovy laskavého Dalajlámy:

113e3a16afe7c07f87621ad0aebc42c3

 

Hon na vánoční stromeček

Je to tu, zas a znovu jsou tu Vánoce! Miliony světýlek, vůně jehličí, teplý svařáček, chlupatý červený fusekle, vánoční mejdany, kapří krveprolití a také … ano, nákupy. Takové ty, kdy si uděláte pracný seznam, vše nakoupíte a pak s hrůzou doma zjistíte, že není z čeho uvařit kloudné jídlo, ale oříšky, sýrečky, datle a kokosový ořech máte v zásobě. Davové nákupní šílenství v obchodních centrech je už tradicí. Nu ale nebyly by to Vánoce také bez stromku.

My se minulou neděli se známými vydali hledat ten náš nedaleko od Berouna. „Přidá se k nám Petr s Majkou a Teodorem,“ hlásí mi ráno vítězoslavně Víťa, když si mžourá oči po táborové vánoční besídce. Prima, s kým jiným se na takovou vánoční stromkovou farmu vydat než s dětmi. Teodorovi budou v dubnu dva roky a věřím, že příští rok už budou za stromečkama běhat i s tím naším drobkem, tou dobou rok a půl starým.

Ač se má sobotní jóga nijak neprotáhla, přicházím domů až v půl dvanácté. Plánovaný odjezd ve 12 je v ohrožení. „No, to by byl stejně s naším stylem výpravy,“ zaslechnu ledabyle od Víti. Rychlý oběd a vyrážíme, je půl druhé. V autě mezi zpíváním tomu malému, který se dožaduje pozornosti, a pozpěvováním s Country rádiem raději kontrolujeme otvírací dobu farmy. Ouha, ve čtyři zavírají. „Lucie, ve čtyři je tma, takže to zas takové překvápko být nemusí,“ činím sama sobě. V půl druhé přijíždíme ke známým, rychlý kafčo a prý hned jedeme. „Teodor ještě spinká, snad to stihneme,“ vítá nás Majka s lehce provinilým výrazem. „Jupí, nejsme v tom sami,“ raduje se mé manažerské já. Před třetí hodinou však ztrácí klid v duši i můj stoicky vyhlížející muž. Vyrážíme. A pomalu se stmívá. A prší.

Máme hodinku. Hodinku, abychom našli pana jehličnatého dokonalého. Upřímně, není to zas tak složité – sedmdesát osm metrů čtverečních našeho žižkovského bytu nám mnoho prostoru pro kreativitu nenabízí. „Ten by šel, ten je moc malej, ten má divnou barvu. Ježiš, smrk určitě nechceme,“ slyším sama sebe, abych se vzápětí pokárala – kde probůh beru tu drzost chudáky voňavé zelené krasavce takto kastovat. „Trochu pokory, Lucie, trochu pokory.“

„Tenhle je super, co myslíš?“

„Jo, není špatnej,“ přiznám, nicméně mé ženské já mě zkrátka nutí prozkoumat i zbývající tři čtvrtiny farmy, i když už zřejmě máme vybráno. Mužské já mého muže kvete. To dětské já nás obou se ale raduje z čerstvého vzduchu, vzduchu, který voní po špekáčcích a dešti. Když po padesátiminutovém honu vítězoslavně uřízneme stromek (on) a vycvakneme další památku do rodinného alba (já), je tma. Ne ale taková, abychom odešli bez špekáčků a svařáku. Jo, v Tmáni, se žije blaze. „Tmani“, opravuje mě Petr. „Ale na ceduli je to dlouze!“ hájím si svou.

Tak či tak, vánoční stromek jsme vybrali. Stejně jako před rokem, s tím tehdy malým semínkem v břichu. Usrkávajíc vařící svařák, s blaženým výrazem, zmrzlá snad úplně všude si blaženě hledím na boty. „Tak letos zase ne,“ bleskne mi hlavou. Zase jsem to nevychytala, a to jsem se letos s černými koženými cítila jak největší outdoorovej bůh. Každopádně po loňském fiasku s novými růžovými je to krok vpřed. Jaké vyberu příští rok?

P1120701

Tady a teď

Žijme přítomným okamžikem, vychutnávejme přítomnost a nelpěme přespříliš na budoucnosti a minulosti. Všemi směry omílené fráze, nicméně co opravdu znamenají?

Po více než třech měsících otvírám word a chci se vypsat. Mám přesně 70 minut, možná méně, více určitě ne. Honem honem, ještě to prádlo doklidit, nádobí do myčky, pozhasínat, udělat si čaj.. počet minut neúměrně klesá. Po třech měsících cítím touhu psát. Žij tady a teď.. hmm, cítím z té naléhavosti neklid.

Po třech měsících jsem to stále já, avšak přeci jiná. Stále je mi třicet, stále mám ráda detaily, krásno a rádoby hluboké myšlenky. Stále jsem na mateřské, ale tentokrát tu už nesedím s břichem v zenovém klidu, lesknoucí se domácnosti, ale bez břicha. S dítětem na procházce. Tedy v kočárku na procházce. V domácnosti s povalujícími se plínami. Na mém stole, kdysi mém místu klidu a snění, se počítač už musí dělit o místo s přebalovacím pultem. Časy se mění. Čas plyne jinak. Nyní má oněch 70 minut diametrálně jiný význam. Chci stihnout všechno.. jde to? A opravdu toho musím stihnout hodně a být tak v mých (pouze?) očích efektivní, abych den mohla označit za dobrý? Znamená stihnout hodně „pouze“ celodenní péče o dítě? Počítá se tam i vaření, procházky, pošta, nákup, doktoři? Nesedím už na gauči u toho kafe příliš dlouho? Dělá mě méně efektivní to, že když ten malý člověk v kočárku právě spí, nejedu dál, nevyřizuju maily, nemyju nádobí, ale sednu si, usrkávám čaj, čtu si, a nebo jen tak zírám?

Tyto a další otázky mě napadají dennodenně. Jedna plošná pravda asi neexistuje. Myslím, že vše si tvoříme v hlavě, alespoň já to tak mám. Jako perfekcionista mám toto období zkrátka těžší, chci stihnout všechno, v nejlepším možném provedení, elegantně, levou zadní, být na všechny milá a ke svému dítěti 24 hodin denně trpělivá.. i o půlnoci, když se vzbudí přesně 50 minut po tom, co já usnu. Vím, že to nejde, ale stejně, to dítě uvnitř mě to chce. Hned.

Po třech měsících dobíhání tramvají s kočárkem na poslední chvíli, psaní omluvných esemesek oznamujících náš pozdní příchod, po častých diskuzích s mým mužem o mých sklonech k maximalismu se sama vědomě rozhoduju zvolnit. Ovšem už se samotnou definicí zvolnění mám problém. Nebudu si plánovat cvičení, nákup, vaření, vyklidněnou procházku, složení pěti praček prádla na jeden den. Odmítnu kafe s kamarádkou, když už dopředu vím, že bude stresující vše zorganizovat a kojit na veřejnosti zatím nechci. Dám si pozor na to, že se kvalitně najím, čímž předejdu zhltnutí Studentské pečeti během dvaceti minut po tom, co mě na procházce opět přepadne ten starý známý vlčí hlad.  Budu říkat ne. Vytrvám. Vytrvám i ve chvíli, kdy mi stará známá napíše, že se jí zrovna uvolnilo místo na setkání a je kousek ode mě. Ve chvíli, kdy nejistě pohlídnu do prázdného kalendáře se jej zkrátka nebudu snažit na poslední chvíli zaplnit jen aby se neřeklo. Nebudu psát pěti lidem, se kterými si už měsíce slibujeme, že zajdeme na kafe, jen abych náhodou nebyla jedno dopoledne sama. Prostě zkusím ony chvíle vědomě prožít.

Tady a teď. Sama, tedy s prckem v kočárku. Zkusím vydechnout neklid a vdechnout klid. Tady a teď. Jak se tváří? Jak mu asi je? Proč se usmívá? Lehnu s ním na deku a kouknu se na svět z jeho úhlu pohledu. Tady a teď. Není nutné letět do obchodu hned, když mi pípne slevová esemeska, není nutné dělat doma mrazákové zásoby. Tady a teď. Dotknu se ho. Přivoním k němu. Tady a teď Ti jsou tři měsíce a už nikdy nebudeš mladší. Tady a teď jsme jen my dva a je na nás (zatím spíš na mě), jaký si ten den uděláme. Tady a teď se tu spolu můžeme smát a nic nemusíme. Tady a teď nám nic nevezme.

Vymezuji se, vymezuješ se, vymezujeme se

Říkat otevřeně, že s někým nesouhlasím a vyjádřit tak svůj odlišný názor pro mě bylo vždy obtížné. Pracuji na tom nicméně už delší dobu a dovolím si říct, že jsem ušla už velký kus cesty. Konflikty (ano, už jen fakt, že toto vnímám jako konflikt, je zajímavý) jsem nikdy nesnášela dobře, psychicky ani fyzicky, vždy jsem měla spíš tendenci se jim vyhýbat a v hlavě si to tak nějak zdůvodnit, že je to vlastně pro mě lepší. Je to správně?

Jako vysoce citlivý člověk a člověk stále tak trochu tápající v míře vyjadřování svých emocí byly konflikty, sounáležitost s ostatními a touha po zalíbení se mým častým tématem. Jak z té malé holky rostu, víc si s těmito pojmy hraju. Už kolem nich nechodím po špičkách, už jim odvážně nakukuji pod pokličku, mluvím o nich a reflektuji je. Samozřejmě někdy více a někdy méně úspěšně. Co jsem zjistila? Teď pominu chytré knihy, které tu nechci citovat, ale spíš vycházím z vlastních zkušeností.

  • Neozvu-li se, vážím si sama sebe méně

Nemohla bych se podívat do zrcadla, kdybych si nechala kálet na hlavu. Nevím, jestli je to hrdost nebo jen sebeláska, ale vždy si řeknu, že chci mít pocit, že jsem v danou situaci udělala to nejlepší, co jsem mohla. Zároveň je ale dobré trochu ustoupit ze svých vznešených ideálů a promítnout do situace také svou praktickou potřebu.

  • Reakce jiných nic nevypovídá o mě samé

Ano, reakce zřejmě nebudou pozitivní. Moc dobře znám to svírání, když mi na telefonu zablikne příchozí mail, který už dlouho očekávám, a který bude reakcí na mé vymezení se. Nicméně “nádech … výdech”, ta slova a písmenka vyřčená někým jiným nijak nemění mou hodnotu a neovlivňují mou realitu – to je má mantra.

breathe in breathe out
Zdroj: Pinterest

  • Občas je fajn dát najevo svou zranitelnost a projevit emoce

Terapeutka, ke které jsem jednu dobu docházela, mi doporučila si ty emoce, naštvání, zlost, dotčení a to vše zkrátka prožít. Vyplakat se, vyvztekat se, zanadávat. To upřímně není nic moc pro mě, vždycky jsem se snažila být ta racionální, zdvořilá, moudrá.. Houby. Nic dobrého mi to úplně nepřineslo. Pokud v sobě všechny ty emoce držím, budou si žit svým vlastním životem a způsobí mi vnitřní konflikt. I v koučování používáme metodu hraní rolí, která je víc než očišťující.

  • A svět se točí dál

Pravda pravdoucí. Pokud je hodně zle, donutím sama sebe vylézt ze své ulity ven na ulici a jít se na chvilku projít. Čerstvý vzduch, lidi kolem mě žijící všedním životem – Vietnamec od naproti stále prodávající květák za 50 Kč, maminka handrkující se se vzteklým dítětem, pes vrčící na všechny ostatní, puberťáci kouřící v parku na lavičce, zamilovaný páreček v kavárně. Těch všech se můj malý velký konflikt nedotýká a žijí si dál svým životem. Mně moc pomáhá vidět, jak v mé hlavě obří konflikty nehrají absolutně žádnou roli pro někoho jiného. Zkouším se nad ně také povznést.

P1100837

Co vy a vymezování se – způsobuje Vám to konflikty? Máte praktické tipy, jak je zvládat? Pokud víte, že když řeknete svůj názor, setká se s ostrou reakcí, jdete stejně do toho?

Ach ty začátky

Takhle jsem si to nepředstavovala. Záčátek mého blogu, mého projektu, něčeho, k čemu se stále upínám, když realita všedních dní šediví, jsem měla psát na krásné jógové dovolené na Srí Lance. Palmy, pláž, terasa, teplo a chladný větřík. To jsou ty představy! Realita je jiná, žalostně jiná – jsem nemocná, s antibiotiky, v posteli. Už jsem venku z nejhoršího, tudíž mě chytají roupy a ležení pod peřinou už mám dost. “Lucie, uklidni se, zdraví je přeci přednější, hlavně se v klidu vylež a bude Ti líp. Na dovolenou můžeš přeci kdykoli”. Ano, ten hlas v mý hlavě má pravdu, vím to, .. ale mrzí mě to pekelně.

O čem to tu vlastně bude? Všehochuť. O mě a mých toulkách, postřezích z osobnostně-rozvojových knih a kurzů. Funkcí té blogové části je tedy sdílení. Přiznávám, že stejně důležitá je také část druhá – ta byznysová – nabízím totiž své služby v koučování, výuce angličtiny a češtiny pro cizince. Už dlouho vím, že nechci sedět v kanceláři za počítačem a upřednostním přímou komunikaci s lidmi. Toto je můj první krok vstříc nové kapitole. Držte mi pěsti!