Klid na Žižkově?

KOsobní pojednání o vývoji mého vztahu k této městské části s doporučením oblíbených vycházkových destinací.

Ne, fakt jsem nechtěla. Měla předsudky. Chtěla jsem jógovat kdesi na terase s výhledem na zeleň. Daleko od lidí, od obchodů, od shonu. Zkrátka rozhodně ne v centru, na rušném rohu Vinohradské ulice, tam kde se kříží tramvaje, slečny vybírají laky na nehty v Sephoře (ano, já jsem jedna z nich!) a movití pánové předvádí své bouráky na Jiřáku. Dokonce bylo právě bydlení horkým tématem našich domácích rozprav. Ústilo v neshody. Stalo se z něj téma, kterému jsem já sama přikládala velký význam. Téměř vše na něm bylo závislé. Na té terase, na které piju kafíčko, na rozlehlé slunné místnosti, na žlutém ušáku, ve kterém si schoulená do noci čtu. Ach. Tehdy jsem jezdila denně do práce na Praze 4, čas v autě zabíral zhruba onu klasickou pražskou půlhodinku a já prahla po klidu.

Nu, nyní zhruba deset měsíců doma upřímně říkám, že bych neměnila. Tedy teď a tady, na rodičovské, v současném psychickém rozpoložení. Samozřejmě ona teráska na mě kdesi určitě čeká, ale to, co je teď a tady mě zkrátka baví. Moc. To, že měl tedy můj muž pravdu, elegantně přejdu, přeci mu to nepůjdu hned vytroubit 😊.

Začněme tím, že není Žižkov jako Žižkov. Lokalita na Flóře je svým duchem bližší určitě Vinohradům než echt žižkovské např. Husitské ulici. Sama se přiznám, že vyhledávám spíš ta vizuálně půvabnější místa. Věřím, že onen pravý Žižkov má jistě své svérázné kouzlo také, nicméně já ho zatím neprobádala. Mou největší obavou byl klid. A řekněme si to na rovinu, pokud chce někdo klid, myslím opravdu chce, může si ho z velké části vytvořit sám v sobě. Já tedy stále bojuju s komerčními lákadly, ale kdybych byla důslednější, doma v mém prostředí bych se rozhodně dokázala po bouchnutí dveří pohroužit i na rušné Flóře. Vlastně jaképak podmiňování, já si ten klid záměrně tvořím. Ať už ranními asánami, družením s místními floristkami či častými procházkami.

Právě procházky, parky a zelené plochy jsou to, co mě zde nejvíce pálilo. Dříve jsem prahla po opravdovém lese, žádném nóbl městském parku, ale pravé divočině. Pravda, tu tu úplně nemáme, nicméně stačí sednout na tramvaj či metro a do třiceti minut jsme v Krčském lese, u Hostivařské přehrady. Nicméně tím, že jsou procházky mým denním chlebem, osobně doporučuji následující:

  1. Olšanské hřbitovy
Procházka rozsáhlými Olšanskými hřbitovy má své kouzlo ve všechna roční období

Má nejčastější procházková destinace. Pro někoho morbidní strašák, pro mě kouzelné melancholické místo, tři minuty od našeho bytu (doslova). Svou rozlohou přes 50 ha směle předčí i Letenské sady (větší z pražských parků a zahrad už zůstávají pouze obora Hvězda a královská obora Stromovka).

  • Parukářka
Kam až dohlédnete z Parukářky?

Nabízí netradiční výhled, uvidíte Žižkovský vysílač (nyní už opět s miminky) i Vítkov na místních grilech můžete uspořádat soukromou párty a děti vezmete na jedno ze skvělých, moderních hřišť. Naleznete tam i pravý bunkr a místní občerstvovnu (neočekávejte elegantní kavárnu, ale spíš sympatický výčep, kde Vám natočí pivo či malinovku.

  • Vítkov
Alej v úvodní části vrchu Vítkov, příchod od Ohrady

Přes Olšanské hřbitovy a Parukářky, přes rušnou křižovatku na Ohradě se dostanete až na vrch Vítkov. Opět nabízí zajímavý výhled na Prahu. Po schodech se odsud dostanete až do Karlína. A ano, své jméno má opravdu po oné známé bitvě na Vítkově z roku 1420.

  • Riegrovy sady

Mnoho travnatých ploch, dětská hřiště, jedna z nejznámějších pivních zahrádek v Praze. Velmi oblíben zejména cizinci pro půvabný výhled na známou pražskou scenérii. Jakmile se oteplí, buďte si jisti, že nebudete první s dekou na piknik, ať už si sebevíc pospíšíte. Volně přechází v nově zrekonstruovaný park Rajská zahrada. A tam žijí i želvy v jezírky. Najdete všechny?

  • Havlíčkovy sady

Havlíčkovy sady neboli Grebovka. Má srdcovka, naše svatební místo. Královské Vinohrady, půvabný městský park pouze pět minut od Náměstí míru. Skvělá káva a víno v Kavárně Pavilon či ve Viničním altánu.

Opomenula jsem Vaše oblíbené zelené místo na Praze 3? Napište a dejte tip mně i ostatním. A šup ven, je krásně.

Hon na vánoční stromeček

Je to tu, zas a znovu jsou tu Vánoce! Miliony světýlek, vůně jehličí, teplý svařáček, chlupatý červený fusekle, vánoční mejdany, kapří krveprolití a také … ano, nákupy. Takové ty, kdy si uděláte pracný seznam, vše nakoupíte a pak s hrůzou doma zjistíte, že není z čeho uvařit kloudné jídlo, ale oříšky, sýrečky, datle a kokosový ořech máte v zásobě. Davové nákupní šílenství v obchodních centrech je už tradicí. Nu ale nebyly by to Vánoce také bez stromku.

My se minulou neděli se známými vydali hledat ten náš nedaleko od Berouna. „Přidá se k nám Petr s Majkou a Teodorem,“ hlásí mi ráno vítězoslavně Víťa, když si mžourá oči po táborové vánoční besídce. Prima, s kým jiným se na takovou vánoční stromkovou farmu vydat než s dětmi. Teodorovi budou v dubnu dva roky a věřím, že příští rok už budou za stromečkama běhat i s tím naším drobkem, tou dobou rok a půl starým.

Ač se má sobotní jóga nijak neprotáhla, přicházím domů až v půl dvanácté. Plánovaný odjezd ve 12 je v ohrožení. „No, to by byl stejně s naším stylem výpravy,“ zaslechnu ledabyle od Víti. Rychlý oběd a vyrážíme, je půl druhé. V autě mezi zpíváním tomu malému, který se dožaduje pozornosti, a pozpěvováním s Country rádiem raději kontrolujeme otvírací dobu farmy. Ouha, ve čtyři zavírají. „Lucie, ve čtyři je tma, takže to zas takové překvápko být nemusí,“ činím sama sobě. V půl druhé přijíždíme ke známým, rychlý kafčo a prý hned jedeme. „Teodor ještě spinká, snad to stihneme,“ vítá nás Majka s lehce provinilým výrazem. „Jupí, nejsme v tom sami,“ raduje se mé manažerské já. Před třetí hodinou však ztrácí klid v duši i můj stoicky vyhlížející muž. Vyrážíme. A pomalu se stmívá. A prší.

Máme hodinku. Hodinku, abychom našli pana jehličnatého dokonalého. Upřímně, není to zas tak složité – sedmdesát osm metrů čtverečních našeho žižkovského bytu nám mnoho prostoru pro kreativitu nenabízí. „Ten by šel, ten je moc malej, ten má divnou barvu. Ježiš, smrk určitě nechceme,“ slyším sama sebe, abych se vzápětí pokárala – kde probůh beru tu drzost chudáky voňavé zelené krasavce takto kastovat. „Trochu pokory, Lucie, trochu pokory.“

„Tenhle je super, co myslíš?“

„Jo, není špatnej,“ přiznám, nicméně mé ženské já mě zkrátka nutí prozkoumat i zbývající tři čtvrtiny farmy, i když už zřejmě máme vybráno. Mužské já mého muže kvete. To dětské já nás obou se ale raduje z čerstvého vzduchu, vzduchu, který voní po špekáčcích a dešti. Když po padesátiminutovém honu vítězoslavně uřízneme stromek (on) a vycvakneme další památku do rodinného alba (já), je tma. Ne ale taková, abychom odešli bez špekáčků a svařáku. Jo, v Tmáni, se žije blaze. „Tmani“, opravuje mě Petr. „Ale na ceduli je to dlouze!“ hájím si svou.

Tak či tak, vánoční stromek jsme vybrali. Stejně jako před rokem, s tím tehdy malým semínkem v břichu. Usrkávajíc vařící svařák, s blaženým výrazem, zmrzlá snad úplně všude si blaženě hledím na boty. „Tak letos zase ne,“ bleskne mi hlavou. Zase jsem to nevychytala, a to jsem se letos s černými koženými cítila jak největší outdoorovej bůh. Každopádně po loňském fiasku s novými růžovými je to krok vpřed. Jaké vyberu příští rok?

P1120701

Tady a teď

Žijme přítomným okamžikem, vychutnávejme přítomnost a nelpěme přespříliš na budoucnosti a minulosti. Všemi směry omílené fráze, nicméně co opravdu znamenají?

Po více než třech měsících otvírám word a chci se vypsat. Mám přesně 70 minut, možná méně, více určitě ne. Honem honem, ještě to prádlo doklidit, nádobí do myčky, pozhasínat, udělat si čaj.. počet minut neúměrně klesá. Po třech měsících cítím touhu psát. Žij tady a teď.. hmm, cítím z té naléhavosti neklid.

Po třech měsících jsem to stále já, avšak přeci jiná. Stále je mi třicet, stále mám ráda detaily, krásno a rádoby hluboké myšlenky. Stále jsem na mateřské, ale tentokrát tu už nesedím s břichem v zenovém klidu, lesknoucí se domácnosti, ale bez břicha. S dítětem na procházce. Tedy v kočárku na procházce. V domácnosti s povalujícími se plínami. Na mém stole, kdysi mém místu klidu a snění, se počítač už musí dělit o místo s přebalovacím pultem. Časy se mění. Čas plyne jinak. Nyní má oněch 70 minut diametrálně jiný význam. Chci stihnout všechno.. jde to? A opravdu toho musím stihnout hodně a být tak v mých (pouze?) očích efektivní, abych den mohla označit za dobrý? Znamená stihnout hodně „pouze“ celodenní péče o dítě? Počítá se tam i vaření, procházky, pošta, nákup, doktoři? Nesedím už na gauči u toho kafe příliš dlouho? Dělá mě méně efektivní to, že když ten malý člověk v kočárku právě spí, nejedu dál, nevyřizuju maily, nemyju nádobí, ale sednu si, usrkávám čaj, čtu si, a nebo jen tak zírám?

Tyto a další otázky mě napadají dennodenně. Jedna plošná pravda asi neexistuje. Myslím, že vše si tvoříme v hlavě, alespoň já to tak mám. Jako perfekcionista mám toto období zkrátka těžší, chci stihnout všechno, v nejlepším možném provedení, elegantně, levou zadní, být na všechny milá a ke svému dítěti 24 hodin denně trpělivá.. i o půlnoci, když se vzbudí přesně 50 minut po tom, co já usnu. Vím, že to nejde, ale stejně, to dítě uvnitř mě to chce. Hned.

Po třech měsících dobíhání tramvají s kočárkem na poslední chvíli, psaní omluvných esemesek oznamujících náš pozdní příchod, po častých diskuzích s mým mužem o mých sklonech k maximalismu se sama vědomě rozhoduju zvolnit. Ovšem už se samotnou definicí zvolnění mám problém. Nebudu si plánovat cvičení, nákup, vaření, vyklidněnou procházku, složení pěti praček prádla na jeden den. Odmítnu kafe s kamarádkou, když už dopředu vím, že bude stresující vše zorganizovat a kojit na veřejnosti zatím nechci. Dám si pozor na to, že se kvalitně najím, čímž předejdu zhltnutí Studentské pečeti během dvaceti minut po tom, co mě na procházce opět přepadne ten starý známý vlčí hlad.  Budu říkat ne. Vytrvám. Vytrvám i ve chvíli, kdy mi stará známá napíše, že se jí zrovna uvolnilo místo na setkání a je kousek ode mě. Ve chvíli, kdy nejistě pohlídnu do prázdného kalendáře se jej zkrátka nebudu snažit na poslední chvíli zaplnit jen aby se neřeklo. Nebudu psát pěti lidem, se kterými si už měsíce slibujeme, že zajdeme na kafe, jen abych náhodou nebyla jedno dopoledne sama. Prostě zkusím ony chvíle vědomě prožít.

Tady a teď. Sama, tedy s prckem v kočárku. Zkusím vydechnout neklid a vdechnout klid. Tady a teď. Jak se tváří? Jak mu asi je? Proč se usmívá? Lehnu s ním na deku a kouknu se na svět z jeho úhlu pohledu. Tady a teď. Není nutné letět do obchodu hned, když mi pípne slevová esemeska, není nutné dělat doma mrazákové zásoby. Tady a teď. Dotknu se ho. Přivoním k němu. Tady a teď Ti jsou tři měsíce a už nikdy nebudeš mladší. Tady a teď jsme jen my dva a je na nás (zatím spíš na mě), jaký si ten den uděláme. Tady a teď se tu spolu můžeme smát a nic nemusíme. Tady a teď nám nic nevezme.