Když nemůžeš, tak přidej… nebo ne?

Nevím jak vy, ale já osobně mám pocit, že dobrý den je takový, kdy samozřejmě, že se nestane žádné neštěstí, nepotkám blbce, neujede mi tramvaj před nosem, nevzteká se mi dítě při každém přebalování, ale taky musím splnit ještě jednu důležitou podmínku – musím toho hodně stihnout! Je dobrý den opravdu jen takový, ve kterém jsem i hodně efektivní?

Dnes ráno na mě v té mé instagramové sociální bublině vyskočil motivační citátek „You don’t have to be stressed or busy to be important – nemusíš být ve stresu nebo zaneprázdněný, abys byl důležitý”. Hm, to se mnou souzní. Poslední dobou ze všech stran slýchám „nemám čas, nestíhám, není kdy a musím tohleto a támhleto”. A já si tak říkám, opravdu? Není to přece jen o prioritách? Není to o tom, co upřednostním? Není ta kouzelná formulka
nemám čas” spíš vhodnou berličkou pro „děkuji, nechci”?

Za fotografie u tohoto článku vděčím šikovné Evče Langrové

Jsou věci, které nás baví více a které méně. Pokud někdo miluje psy a jsou mu parťáky, kdy naposledy řekl, že neměl čas je vyvenčit? Ti, co rádi chodí na pivko na zahrádku nebo na kafíčko do kavárny, kdy naposledy řekli, že to nestíhají? Holky s gelovýma nehtama, melírem či zahuštěnýma řasama, kdy jste naposledy řekli, že nemáte čas na vaši údržbu? Maminky s dětmi, kdy jste naposledy svým ratolestem sdělili, že nepůjdete na zmrzku, protože na vás doma čeká kupa prádla na žehlení? Zkrátka a dobře já si myslím, že pro to, co dělá člověka šťastným a spokojeným, si čas najde. A je úplně jedno, jestli to jsou nové nehty, ranní běh, kafe s kamarádkou, kontrola nových postů, procházka parkem. Každý máme ty naše drogy jiné a je to tak v pořádku. Pokud nás to dělá šťastnými, myslím, že i nevědomě se snažíme, aby právě tyto aktivity tvořily naši rutinu, aby byly naším denním chlebem.

Zkusme příště ještě jednu věc – zkusme v oné formulce „nemůžu, musím ….“ (doplňte dle libosti), použít nemůžu, protože chci ….“:

  • „Promiň, Luci, nemůžu se potkat, musím pracovat na zahradě. Luci, nemůžu, protože teď chci pracovat na zahradě, přináší mi to radost.
  • „Dneska ne, musím po zednících umýt koupelnu.“ Dneska ne, chci to tu uklidit, ať to tu mám hezký a cítím se tu líp.
  • „Nemůžu do kina, chci být s mým klukem, kterýho jsem přes týden neviděla.”
  • „Nemůžu s tebou na procházku, umírá nám pes a chci teď každou volnou chvíli trávit s ním.”
  • Kláro, chtěla bych to naše nakupování zrušit, chci si odpočinout, nezlob se. Ráda se potkám třeba příští středu?

Jak vám ty věty zní? Provokuje vás to? Obáváte se, že by byly nemile přijaty? A je to tak úplně váš problém? Je samozřejmě důležité, jak jsou formulovány. A pokud je používáte příliš často a ideálně na poslední chvíli, možná se ocitnete na seznamu „těch sice zvaných, ale nikdy nepřicházejících“. V překladu těch, na které není tak úplně spoleh. Užívejte je tedy s rozvahou a laskavostí.

Doporučení z mé praxe závěrem aneb jak to vše do jednoho dne vměstnat:

  1. Seznam toho, co opravdu musím (pracovat, přebalovat, zaplatit složenky atd.)
  2. Seznam toho, co mi dělá radost
  3. Seznam toho, co dělá radost těm, které mám ráda
  4. Pokus o kombinaci těch výše zmíněných věcí, které musí být daný den hotové nebo se já rozhodnu, že je chci daný den podniknout.
  5. Pokud by aktivity z bodu číslo jedna převažovaly, neklesejte na mysli, mnohdy jsou ty z bodu číslo dvě a tři realizovatelné během překvapivě krátké doby – pár pozdravů slunci zvládnete během pěti minut stejně jako vypít si v klidu teplé kafe za poslechu oblíbené písně či napsání krátké textovky kamarádce, kterou jste už dlouho neviděli, ale často na ni myslíváte.

Advertisement

Zrcadlo zrcadlo

Vždycky, když jsem na ulici zahlédla někoho venčit dva psy na jednom vodítku, málem jsem se orosila. Být psem, chytil by mě amok! Větší omezení osobní svobody si dokážu stěží představit. Vždyť ať se ti psí kámoši mají rádi sebevíc, nemají žádný prostor pro sebe. Nemůžou otočit čumák jedním směrem, aniž by to ten druhý cítil, nemůžou vyběhnout za novou vůní, kdykoli se jim zlíbí, nejsou jen oni. Jsou prostě oni a ten druhý. Zkrátka téma (osobní) svobody bylo pro mě vždy docela žhavé, byla a jsem člověk, který potřebuje svůj prostor, své vlastní vodítko, svou vlastní vůni a rozhodně se nebude otáčet tak, jak druzí pískají. A ti dva jezevčíci odnaproti mi to vždy připomínají. Teď když nám náš osmiměsíční syn dává najevo u každého oblékaní a přebalování (rozuměj minimálně cca 8x denně) svým velmi hlasitým způsobem, co si on myslí o jeho omezování osobní svobody, samozřejmě u toho pěním, ale uvnitř se musím smát a ptát sama sebe: „Nejseš Ty náhodou můj?“ 😊 Je možné, že mi zrcadlí mou nechuť k jakémukoli omezování?

Psychologové často říkají, že ty vlastnosti, které nám u ostatních nejvíce vadí jsou vlastně naše. Pro mě osobně bylo toto poznání docela průlomové – vždy jsem měla potíž vycházet s temperamentními dominantními ženami. Když už po několikáté jsem našla sama sebe v situaci, kdy se mnou taková žena komunikuje tímto pro ni specifickým způsobem, zamyslela jsem se, proč mi to vlastně tak vadí.

  • Proč mě nenechává klidnou, že se tak divně tváří?
  • Proč musím myslet na to, že se nevyjadřuje spisovně?
  • Proč mě dráždí, že její projev nemá hlavu a patu, není správně strukturovaný?
  • Proč se za ni stydím, že ona mluví nehezky o ostatních?
  • Proč mi právě tahle jedna ženská leží v žaludku a nemůžu na ni přestat myslet?

Nepřímou cestou se mi tak ukázaly mé principy. Mé zásady, na kterých si zakládám, které jsou pro mě nějakým způsobem důležité (mnohdy bez mého vědomí). V těchto situacích se mi osvědčilo si tyto principy uvědomit a pojmenovat. Pokud to bylo něco, co pro mě bylo přínosné (mám ráda laskavé jednání s lidmi), nechala jsem si je a pečovala o ně dál. Pokud jsem si uvědomila, že mě nějaký princip spíš svazuje než obohacuje, vědomě jsem se snažila ho pustit (musím za všech okolností mluvit spisovně!). Je to běh na dlouhou trať, ale stojí to za to.  A mnohdy se fakt zasmějete – na příklad tak, jako já při přebalování našeho sviště.

Mé shrnující doporučení:

Až Vás příště bude zas někdo nebo něco štvát, zamyslete se nad tím, pro vás to vlastně nenechá chladnými. Proč se právě kvůli tomuto vzrušujete? Nenastavuje Vám náhodou daná situace Vaše vlastní zrcadlo?

Život s odhalenou ulitou aneb citlivost jako výhoda?

Jestliže patříte mezi ty, kterým se dělá fyzicky nevolno při zhlédnutí filmů z druhé světové války, jestliže je Vám líto trhovce, u kterého právě nestojí žádní zákazníci, pejsků smutně vyjících před supermarketem, zatímco jejich páníčci nakupují, pokud máte migrénu, když se náhodou zrovna ocitnete v mateřské škole obklopeni víc jak tuctem hlasitých dětí, jestliže si všímáte, že žena naproti Vám v tramvaji má elegantně sladěný šátek – ten zemitý tón zelené dokonale ladí s jejíma očima a naopak u Vás nezůstane bez povšimnutí, že ta krásná žena před Vámi ve frontě by byla ještě krásnější, kdyby se lehce ostřihala, čímž by její vlasy nabyly na objemu, a kdyby změnila značku kondicionéru. Případně ho začala používat.

Pokud souhlasně kýváte alespoň na nějaké situace, je docela možné, že jste vysoce senzitivní lidé. Tedy toto označení používá německá autorka Kathrin Sohst. My Češi se mnohdy uchylujeme k netykavkám, citlivkám, příliš vážným osobám a jedincům, se kterými není sranda. Možná se mi to zdá, ale přijde mi, že citlivost se zkrátka dnes nenosí. Poznáváte se?

Zdroj: H. Koppdelaney

Celkem náhodně jsem v knihkupectví pořídila knihu Citlivost jako výhoda – jak proměnit svou citlivost v sílu německé autorky Kathrin Sohst. Kniha využívá osobní zkušenosti autorky, autentické příběhy jejích klientů, diagnostický test ale samozřejmě také mnohé další. Toto není v žádném případě odborná recenze knihy, spíše mé zamyšlení po jejím přečtení prolnuté citacemi autorky.

Autorka definuje silné stránky vysoce senzitivních lidí jako např. velmi dobrou schopnost metareflexe, vysoké etické hodnoty, velký smysl pro spravedlnost a pro detail, potřebu harmonie, pečlivost, spolehlivost, jakýsi šestý smysl, velkou touhu po vědění.

„Kde je lidsky chladno, tam přinášíme teplo – HSP jsou lidé, kteří vyvolávají sympatie. A jsme-li o něčem přesvědčeni, pak se zachraň, kdo můžeš!  Radostný virus našeho nadšení je vysoce nakažlivý a nikdo se neubrání ani vášni, která z nás vyzařuje.“ 

Všemi smysly

Vysoce citliví lidé mohou citlivě vnímat všemi smysly. Zde si dovolím uvést vlastní zkušenost, která jde ruku v ruce s teorií autorky.

Sluch – vždy jsem se cítila nesvá, když jsem nebyla ve své bublině „ticha“. V hlučné restauraci, vedle příliš nahlas klábosících dam, na zahrádce kavárny, kde mě rušil shon ulice a nervózně troubící taxikáři. Když jsem pracovala v mateřské škole, často se stávalo, že jsem se domů vracela s migrénou. Pro někoho jen trochu hlučnější děti křičící jeden přes druhého, pro mě chaos a neukotvenost. Také hudba je pro mě velmi důležitá, mám ji silně spjatou s emocemi a ne jedinkrát se mi stalo, že na určitém místě či v konkrétní situaci mi v uších zněla melodie, která tehdy, klidně i před deseti lety, na stejném místě či ve stejné situaci hrála. Velmi dobře si také pamatuju texty písní, i když je neslyším třeba dvacet let.

Zrak – líbí se mi krásné věci a často si všimnu zdánlivých maličkostí – toho, že ubrus ladí s obrázkem na zdi či oční stíny s náušnicemi. Při usínání upřednostním absolutní tmu a když v místnosti občas poblikává polorozbité světlo, šílím a nic jiného neexistuje.

Čich můj nos je velmi citlivý. Mnohdy více než bych si přála, což si obzvlášť uvědomuji v pražských dopravních prostředcích nebo teď na mateřské dovolené. Na druhou stranu obdobně jako s hudbou, mnohdy mi konkrétní vůně evokuje také krásnou vzpomínku…

Chuť miluju mexickou a indickou kuchyni – ta barvitá plejáda koření a bylinek, ty úžasné a jedinečné kombinace. Ovšem poměrně často se také stává, že mi nějaká chuťová kombinace či provedení zkrátka nesedne a pak se dějí nehezké věci. Často mívám žaludek na vodě už při pouhém pomyšlení na nehezký chuťový zážitek.

Hmat a cit – taková klimatizace proudění vzduchu, který není ani dostatečně teplý ani přiměřeně studený, nebo je proudící příliš slabě či trošičku moc silně mi mnohdy způsobí peklo. Často mi bývá přílišné teplo, nesnesu klasické suché teplo z radiátorů a spím-li v takovém prostředí, je téměř jisté, že se probudím s migrénou.

Šestý smysl – autorka píše o silně vyvinuté intuici, kterou citliví lidé disponují.

Uděláme svět hezčí

Pro vysoce citlivé jedince je téma práce víc než jen džob, do kterého prostě musí chodit, aby měli z čeho žít. Oni touží po hloubce, hledají poslání, kterým zlepší svět. Doslova. Třeba říct, že laťku mají nasazenou velmi vysoko (však jsou mnohdy svými nejpřísnějšími kritiky). V dnešním světě lačném po výkonnosti, soutěživosti, v době, kdy je určitá dávka dravosti a ostrých loktů brána jako nutnost, hledají hůře své místo. O to těžší to mají v open spacových kancelářích, v prostředí ruchu, shonu a při absenci dlouhodobého plánování. Jim dělá dobře struktura, empatie a klidné inspirující prostředí. Také já se přiznávám, že pro mě je právě klid to první, co přijde na mysl, hovoříme-li o potřebách jedince, tedy o mých potřebách. O to větší výzva nastává s příchodem dětí do domácnosti. Děti jsou roztomilé, hravé, veselé, inspirující, ale také vše, co bravurně definuje opak klidu, řádu, samoty a pořádku.

„Napíši hymnus na ticho… Na ticho, které tě chrání, když rozvíjíš myšlenky… Na ticho myšlenek, které si chystají křídla, neboť je špatné, když tvé srdce či duch nedoznají klidu.“ Antoine de Saint-Exupéry, Citadela

Co si odnáším? Autorčina doporučení zahrnují

  • převzít odpovědnost sami za sebe a respektovat své potřeby, vytvořit podmínky Vám šité na míru namísto srovnávání se s méně citlivými jedinci
  • zredukovat idealismus ve prospěch svých potřeb
  • síťování – vytvořte si okruh podobně naladěných lidí
  • uvědomit si svou vzpruhu – co mě nabíjí? Pro někoho je to procházka, káva s přáteli, běh, pro jiné meditace.
  • vytvořit si své denní rituály – krůček po krůčku tak budete na své citlivosti stavět a vytvoříte z ní přednost

„Jsem v pořádku taková, jaká jsem.“

„Jen ten, kdo zná své slabiny, může být silný.“