Zrcadlo zrcadlo

Vždycky, když jsem na ulici zahlédla někoho venčit dva psy na jednom vodítku, málem jsem se orosila. Být psem, chytil by mě amok! Větší omezení osobní svobody si dokážu stěží představit. Vždyť ať se ti psí kámoši mají rádi sebevíc, nemají žádný prostor pro sebe. Nemůžou otočit čumák jedním směrem, aniž by to ten druhý cítil, nemůžou vyběhnout za novou vůní, kdykoli se jim zlíbí, nejsou jen oni. Jsou prostě oni a ten druhý. Zkrátka téma (osobní) svobody bylo pro mě vždy docela žhavé, byla a jsem člověk, který potřebuje svůj prostor, své vlastní vodítko, svou vlastní vůni a rozhodně se nebude otáčet tak, jak druzí pískají. A ti dva jezevčíci odnaproti mi to vždy připomínají. Teď když nám náš osmiměsíční syn dává najevo u každého oblékaní a přebalování (rozuměj minimálně cca 8x denně) svým velmi hlasitým způsobem, co si on myslí o jeho omezování osobní svobody, samozřejmě u toho pěním, ale uvnitř se musím smát a ptát sama sebe: „Nejseš Ty náhodou můj?“ 😊 Je možné, že mi zrcadlí mou nechuť k jakémukoli omezování?

Psychologové často říkají, že ty vlastnosti, které nám u ostatních nejvíce vadí jsou vlastně naše. Pro mě osobně bylo toto poznání docela průlomové – vždy jsem měla potíž vycházet s temperamentními dominantními ženami. Když už po několikáté jsem našla sama sebe v situaci, kdy se mnou taková žena komunikuje tímto pro ni specifickým způsobem, zamyslela jsem se, proč mi to vlastně tak vadí.

• Proč mě nenechává klidnou, že se tak divně tváří?
• Proč musím myslet na to, že se nevyjadřuje spisovně?
• Proč mě dráždí, že její projev nemá hlavu a patu, není správně strukturovaný?
• Proč se za ni stydím, že ona mluví nehezky o ostatních?
• Proč mi právě tahle jedna ženská leží v žaludku a nemůžu na ni přestat myslet?

Nepřímou cestou se mi tak ukázaly mé principy. Mé zásady, na kterých si zakládám, které jsou pro mě nějakým způsobem důležité (mnohdy bez mého vědomí). V těchto situacích se mi osvědčilo si tyto principy uvědomit a pojmenovat. Pokud to bylo něco, co pro mě bylo přínosné (mám ráda laskavé jednání s lidmi), nechala jsem si je a pečovala o ně dál. Pokud jsem si uvědomila, že mě nějaký princip spíš svazuje než obohacuje, vědomě jsem se snažila ho pustit (musím za všech okolností mluvit spisovně!). Je to běh na dlouhou trať, ale stojí to za to.  A mnohdy se fakt zasmějete – na příklad tak, jako já při přebalování našeho sviště.

Mé shrnující doporučení:

Až Vás příště bude zas někdo nebo něco štvát, zamyslete se nad tím, pro vás to vlastně nenechá chladnými. Proč se právě kvůli tomuto vzrušujete? Nenastavuje Vám náhodou daná situace Vaše vlastní zrcadlo?