Hon na vánoční stromeček

Je to tu, zas a znovu jsou tu Vánoce! Miliony světýlek, vůně jehličí, teplý svařáček, chlupatý červený fusekle, vánoční mejdany, kapří krveprolití a také … ano, nákupy. Takové ty, kdy si uděláte pracný seznam, vše nakoupíte a pak s hrůzou doma zjistíte, že není z čeho uvařit kloudné jídlo, ale oříšky, sýrečky, datle a kokosový ořech máte v zásobě. Davové nákupní šílenství v obchodních centrech je už tradicí. Nu ale nebyly by to Vánoce také bez stromku.

My se minulou neděli se známými vydali hledat ten náš nedaleko od Berouna. „Přidá se k nám Petr s Majkou a Teodorem,“ hlásí mi ráno vítězoslavně Víťa, když si mžourá oči po táborové vánoční besídce. Prima, s kým jiným se na takovou vánoční stromkovou farmu vydat než s dětmi. Teodorovi budou v dubnu dva roky a věřím, že příští rok už budou za stromečkama běhat i s tím naším drobkem, tou dobou rok a půl starým.

Ač se má sobotní jóga nijak neprotáhla, přicházím domů až v půl dvanácté. Plánovaný odjezd ve 12 je v ohrožení. „No, to by byl stejně s naším stylem výpravy,“ zaslechnu ledabyle od Víti. Rychlý oběd a vyrážíme, je půl druhé. V autě mezi zpíváním tomu malému, který se dožaduje pozornosti, a pozpěvováním s Country rádiem raději kontrolujeme otvírací dobu farmy. Ouha, ve čtyři zavírají. „Lucie, ve čtyři je tma, takže to zas takové překvápko být nemusí,“ činím sama sobě. V půl druhé přijíždíme ke známým, rychlý kafčo a prý hned jedeme. „Teodor ještě spinká, snad to stihneme,“ vítá nás Majka s lehce provinilým výrazem. „Jupí, nejsme v tom sami,“ raduje se mé manažerské já. Před třetí hodinou však ztrácí klid v duši i můj stoicky vyhlížející muž. Vyrážíme. A pomalu se stmívá. A prší.

Máme hodinku. Hodinku, abychom našli pana jehličnatého dokonalého. Upřímně, není to zas tak složité – sedmdesát osm metrů čtverečních našeho žižkovského bytu nám mnoho prostoru pro kreativitu nenabízí. „Ten by šel, ten je moc malej, ten má divnou barvu. Ježiš, smrk určitě nechceme,“ slyším sama sebe, abych se vzápětí pokárala – kde probůh beru tu drzost chudáky voňavé zelené krasavce takto kastovat. „Trochu pokory, Lucie, trochu pokory.“

„Tenhle je super, co myslíš?“

„Jo, není špatnej,“ přiznám, nicméně mé ženské já mě zkrátka nutí prozkoumat i zbývající tři čtvrtiny farmy, i když už zřejmě máme vybráno. Mužské já mého muže kvete. To dětské já nás obou se ale raduje z čerstvého vzduchu, vzduchu, který voní po špekáčcích a dešti. Když po padesátiminutovém honu vítězoslavně uřízneme stromek (on) a vycvakneme další památku do rodinného alba (já), je tma. Ne ale taková, abychom odešli bez špekáčků a svařáku. Jo, v Tmáni, se žije blaze. „Tmani“, opravuje mě Petr. „Ale na ceduli je to dlouze!“ hájím si svou.

Tak či tak, vánoční stromek jsme vybrali. Stejně jako před rokem, s tím tehdy malým semínkem v břichu. Usrkávajíc vařící svařák, s blaženým výrazem, zmrzlá snad úplně všude si blaženě hledím na boty. „Tak letos zase ne,“ bleskne mi hlavou. Zase jsem to nevychytala, a to jsem se letos s černými koženými cítila jak největší outdoorovej bůh. Každopádně po loňském fiasku s novými růžovými je to krok vpřed. Jaké vyberu příští rok?

P1120701

Author: Lucie Kidlesová

I am helping foreigners in Prague feeling like at home here.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s